I.ÚS 363/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 363/26 ze dne 15. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti A. K., zastoupené Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2025 č. j. 4 Tdo 960/2025-358, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2024 č. j. 7 To 160/2024-287 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2024 č. j. 6 T 132/2022-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Okresní soud Plzeň-město uznal stěžovatelku vinnou spácháním přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na dvanáct měsíců. Stěžovatelka měla fyzicky a slovně napadnout revizora poté, co při kontrole v tramvaji zjistil, že stěžovatelka nemá platný cestovní doklad. Stěžovatelka se po vystoupení z tramvaje navíc opakovaně pokoušela odejít a odmítala předložit své doklady. Přivolané policisty pak stěžovatelka rovněž verbálně napadala vulgárními výrazy. Dopustila se tedy hrubé neslušnosti a výtržnosti na veřejnosti tím, že napadla jiného. 2. Okresní soud vycházel především ze shodných, resp. vzájemně nerozporných svědeckých výpovědí dvou revizorů a dvou přivolaných policistů. Okresní soud dále provedl důkaz zvukovou nahrávkou z diktafonu jednoho z revizorů. Byť podle okresního soudu z této nahrávky není celkový průběh incidentu vždy zcela srozumitelný, lze z něj dovodit základní skutečnosti, rozhodné pro odsouzení stěžovatelky - revizor si např. stěžuje, že byl ze strany stěžovatelky napaden pěstí do hlavy, obdobně je z nahrávky patrné, že přivolaná policejní hlídka se snažila se stěžovatelkou komunikovat a vyzvala ji k předložení dokladů, čemuž stěžovatelka bezdůvodně nevyhověla. Obsah nahrávky tedy soud posoudil tak, že podporuje skutkovou verzi popsanou čtyřmi svědky (podrobněji k tomu srov. bod 7 odůvodnění rozsudku okresního soudu). 3. Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatelky zamítl. Podle odvolacího soudu nevycházel okresní soud jednostranně pouze z výpovědí revizorů a policistů. Zabýval se rovněž výpovědí stěžovatelky, hodnotil její věrohodnost, jakož i věrohodnost policistů a revizorů, a důkazy hodnotil ve vzájemných souvislostech. Krajský soud se podrobně seznámil se zvukovým záznamem a shodně s okresním soudem jej neshledal rozporným s průběhem incidentu tak, jak jej popsali revizoři a policisté. Soud neshledal potřebu podrobit tento záznam přezkumu autenticity, jak navrhovala stěžovatelka, jelikož jeho autenticita je zřejmá. Výkyvy hlasitosti (a další technické nedokonalosti záznamu), na které stěžovatelka poukazuje, jsou důsledkem manipulace s diktafonem v otevřeném venkovním prostoru v průběhu incidentu. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Soud v napadených rozhodnutích neshledal žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka opakuje námitky, s nimiž se již soudy náležitě vypořádaly. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že tvrzení revizora o tom, že jej stěžovatelka napadla, nebylo podloženo žádným objektivním důkazem. Orgány činné v trestním řízení si nikdy nevyžádaly lékařskou dokumentaci údajně poškozeného revizora, ačkoliv existence zranění měla být podle stěžovatelky základním znakem skutkové podstaty. Klíčový audiozáznam, na němž soudy založily skutkový závěr o vině, neobsahuje žádný zvukový projev fyzického útoku, naopak obsahuje urážky revizora vůči stěžovatelce. Stěžovatelka předložila lékařskou dokumentaci, která prokazuje, že to ona byla obětí fyzického násilí. Soudy rovněž vůbec nevysvětlily, proč neexistovaly záznamy z tzv. bodycam (kamery na těle) policistů. Celkově tedy soudy podle stěžovatelky ignorovaly klíčové důkazy, odmítly prověřit skutečnosti svědčící v její prospěch, přijaly nepravdivé a nevěrohodné verze události, selhaly v ochraně fyzické integrity stěžovatelky, tolerovaly násilí ze strany revizora a následně i policie, byly nečinné a založily odsouzení na neúplném, technicky vadném a zmanipulovaném přepisu zvukového záznamu. Nakonec (bez jakéhokoli dalšího kontextu) stěžovatelka uvádí: "Byla vyslýchána bez přítomnosti obhájce, přestože o právní pomoc výslovně žádala a byla ve stavu šoku. Tento postup je v rozporu s § 33 trestního řádu a činí výslech nepoužitelným." 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Trestní soudy opakovaně odůvodnily, z jakých důkazů dovodily vinu stěžovatelky, a podrobně rozvedly, jak tyto důkazy hodnotily. Není přitom rolí Ústavního soudu, aby veškeré skutkové závěry trestních soudů znovu a podrobně přezkoumával a rekapituloval, nota bene za situace, kdy stěžovatelka jen velmi stručně znovu předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, aniž by např. poukazovala na jakoukoli relevantní judikaturu Ústavního soudu. 7. Stěžovatelka se navíc v mnohých svých stěžejních tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti mýlí. Zejména, pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví se vůbec nevyžaduje "existence zranění", jak stěžovatelka tvrdí. Postačí dokonce i jednání, které nenese rysy fyzického násilí a vždy jde o zhodnocení komplexu všech relevantních okolností, z nichž žádná sama o sobě nemusí být rozhodující (srov. PROVAZNÍK, J. In ŠČERBA, F. Trestní zákoník. Komentář. 3. aktualizace Praha: C. H. Beck, 2025, výklad k § 358, marg. č. 31 a násl.). Samy trestní soudy přitom uvedly, že revizor, jehož stěžovatelka napadla úderem pravé ruky do levé tváře, neutrpěl žádná zranění. Není tedy zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že podle trestních soudů byla existence zranění "základním znakem skutkové podstaty". 8. Stěžovatelka znovu odkazuje na lékařskou zprávu, která údajně prokazuje, že to byla ona, kdo byl obětí násilí. Trestní soudy se však i s touto zprávou vypořádaly, její závěry postavily na pravou míru, resp. určitým způsobem relativizovaly (okresní soud v bodě 8, krajský soud v bodě 16). Okresní soud navíc v bodě 8 napadeného rozsudku správně poukázal na to, že zranění stěžovatelky, způsobená např. přiložením pout, nemohou nic změnit na tom, zda se ona sama dopustila výtržnictví. Okresní soud dále zdůraznil, že ani podání stěžovatelky ke Generální inspekci bezpečnostních sborů nevedlo k žádným zjištěním o pochybení zasahujících policistů. 9. Zjevně nepravdivé je dále tvrzení stěžovatelky o tom, že soudy neodůvodnily, proč nebyly pořízeny záznamy z kamer na tělech policistů. Krajský soud v bodě 17 napadeného usnesení uvedl, že považuje v tomto směru za logické vysvětlení, že nahrávka nebyla zajišťována proto, že policisté na místo incidentu přijeli již po napadení revizora, a z jejich pohledu šlo o moment po dokonání skutku, kdy neměli za to, že bude potřeba zásah nahrávat. Navíc, jak uvedl krajský soud, ze zprávy policejního orgánu vyplynulo, že pokud jsou bodycam záznamy archivovány, děje se tak pouze cca po dobu 1 měsíce. Tvrzení stěžovatelky, že soudy neexistenci záznamů neodůvodnily, tedy nelze přisvědčit. 10. Obdobným způsobem by bylo možné vyvracet i další stěžovatelkou vznesená tvrzení. To by však přesahovalo roli Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, který je navíc oprávněn usnesení o zjevné neopodstatněnosti odůvodnit pouhým odkazem na zákonný důvod odmítnutí návrhu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Důležité je, že závěry shrnuté okresním soudem zejména v bodě 12 napadeného rozsudku považuje Ústavní soud za ústavně konformně odůvodněné a dostatečně podložené. 11. Konečně, co se týče námitky stěžovatelky, formulované jako "výslech bez advokáta", není z ní vůbec patrné, jakou konkrétní argumentaci stěžovatelka míní uplatnit. Tvrdí pouze, že "byla vyslýchána bez přítomnosti obhájce", aniž by konkretizovala, kdy a za jakých okolností, a proč je v jejím případě vyslechnutí bez advokáta nepřípustné. Z napadených rozhodnutí ani z rekapitulace uplatněných opravných prostředků stěžovatelky přitom neplyne, že by stěžovatelka tuto námitku již dříve vznesla - za takových okolností se jedná o námitku materiálně nepřípustnou, tedy takovou, kterou by se Ústavní soud nemohl zabývat, i kdyby ji stěžovatelka řádně konkretizovala, což neučinila. 12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu