I.ÚS 3684/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3684/10 ze dne 12. 2. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Kantor's Creative Club, s. r. o., se sídlem Masná 1398/3a, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 6, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 56 Co 463/2006-111, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009 č. j. 20 Cdo 4758/2007-58 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. května 2006 č. j. 53 Nc 10291/2006-5, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor se základními právy dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 53 Nc 10291/2006 Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006 č. j. 53 Nc 10291/2006-5 byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatelky) podle příkazu k úhradě vydaného Soudem v Brescii, Itálie, číslo jednací 1945/05 [správně: 1954/05], spis 5241/05 ze dne 6. 4. 2005, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 6 242,85 EUR s úrokem z prodlení podle legislativního nařízení Itálie číslo 231/02 ve výši 7 % nad základní úrokovou sazbu BCE (úroková sazba aplikovaná Centrální evropskou bankou na její základní operace refinancování) a pro vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 802 EURO a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Ve věci se jednalo o exekuci na základě evropského exekučního titulu dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004 (dále jen "Nařízení o EET"). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 56 Co 463/2006 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá. Krajský soud v Ostravě aplikoval právní názor, dle něhož Nařízení o EET není použitelné ratione temporis na rozhodnutí vydaná před 21. 10. 2005. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4758/2007 bylo rozhodnuto, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2007 č. j. 56 Co 463/2006-37 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že podle čl. 26 Nařízení o EET platí, že toto nařízení se použije pouze na rozhodnutí vydaná, soudní smíry schválené nebo uzavřené a veřejné listiny vyhotovené či registrované po vstupu tohoto nařízení v platnost. Podle článku 33 věty první toto nařízení vstupuje v platnost dnem 21. ledna 2005. Použije se ode dne 21. října 2005 s výjimkou článků 30, 31 a 32, které se použijí ode dne 21. ledna 2005 (věta druhá článku 33). Z této úpravy vyplývá, že jako evropský exekuční titul může být potvrzen takový titul, který byl vydán po 21. lednu 2005, přičemž o vydání potvrzení o evropském exekučním titulu je možné žádat až po 21. říjnu 2005, tedy po datu vstupu Nařízení o EET v účinnost. V konkrétní věci se oprávněný návrhem domáhal nařízení exekuce podle Nařízení o EET proti stěžovatelce podle příkazu k úhradě vydaného Soudem v Brescii, Itálie, ze dne 6. 4. 2005 (tj. po vstupu Nařízení o EET v platnost), číslo jednací 1945/05, spis 5241/05, k vymožení pohledávky ve výši 6 242,85 EUR s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 802 EURO a nákladů exekuce, k němuž připojil označený exekuční titul a potvrzení evropského exekučního titulu vydaného dne 28. 11. 2005 (tj. v době účinnosti nařízení EEO), včetně překladu do českého jazyka. Novým usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 56 Co 463/2006 bylo usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrzeno. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že o řízení ve státě původu (a o řízení ve věci potvrzení evropského exekučního titulu) nebyla v rozporu s Nařízením o EET informována a o existenci vykonávaného rozhodnutí se dozvěděla až v souvislosti s exekucí. Dotčené písemnosti jí nebyly doručeny. Obecné soudy se dle názoru stěžovatelky dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami stran nedodržení procesních práv stěžovatelky, když nedostala možnost vznést svou procesní obranu vůči nároku vedlejšího účastníka, který kategoricky odmítá. Tento přezkum základních procesních podmínek není v rozporu s čl. 21 odst. 2 Nařízení o EET, které stanoví, že v žádném případě nesmí být v členském státě výkonu rozhodnutí nebo jeho potvrzení jako evropského nařízení výkonu přezkoumáváno ve věci samé. Dále stěžovatelka poukázala na § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 709/05 stran výhrady veřejného pořádku. V dalším sledu stěžovatelka zpochybňuje výklad intertemporálních účinků Nařízení o EET, jak jej provedl Nejvyšší soud, a poukazuje na povinnost podat předběžnou otázku. Absenci řádného odůvodnění v naznačených otázkách stěžovatelka vytýká především usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 56 Co 463/2006 (poslednímu v řadě) a namítá jeho nepřezkoumatelnost. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Ostravě především uvedl, že byl vázán potvrzením evropského exekučního titulu vydaným soudem členského státu původu a že mu nepříslušelo zkoumat podmínky pro jeho vystavení, zda je návrh nesporný, ani zda byly dodrženy minimální procesní standardy. Pokud by takovému pochybení soudu v členském státě původu došlo, bylo by toto potvrzení nutno zrušit postupem podle čl. 10 odst. 1 písm. b) Nařízení o EET. Z tvrzení stěžovatelky však nevyplývá, že by o zrušení potvrzení evropského exekučního titulu žádala. Nejvyšší soud v zásadě zopakoval své stanovisko stran intertemporálních účinků Nařízení o EET. Krajský soud v Ostravě se nevyjádřil. V replice k vyjádření účastníků stěžovatelka setrvala na svých stanoviscích, zvláště zdůraznila požadavek kvalifikovaného doručování písemností doporučeně [v souvislosti s Nařízením Rady (ES) č. 1348/2000]. Stěžovatelka dále namítá, že ve lhůtě 15 dnů k procesní reakci na doručené usnesení o zahájení exekuce nebylo možno postupovat podle čl. 10 odst. 1 písm. b) Nařízení o EET. Zároveň stěžovatelka setrvala na svých námitkách stran výkladu provedeného Nejvyšším soudem. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v dané věci Ústavní soud sledoval především naplnění materiálních záruk práva na spravedlivý proces, což stěžovatelka koncentruje do otázky průběhu řízení před soudem v zemi původu a do otázky možnosti uplatnění této argumentace před exekučním soudem. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn přezkoumávat jakékoliv postupy obecných soudů a napravovat jejich pochybení v rovině podústavního práva, není ani oprávněn k výkladu evropského práva. V dané věci bylo postupováno podle výše citovaného Nařízení o EET, jehož cílem bylo odstranění exequaturního řízení (za účelem uznání cizího rozhodnutí) a zavést evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky (přesněji však spíše "nerozporované"). V tomto režimu se mimo jiné neuplatní možná výhrada veřejného pořádku jako důvod odepření uznání. Nutno zdůraznit, že na případ stěžovatelky nedopadají skutkově ani právně závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 709/05, neboť v uvedené věci se jednalo o otázku uznání výkonu rozhodnutí v režimu Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a skutkově bylo zřejmé, že