I.ÚS 384/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 384/07 ze dne 11. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.11.2003, sp.zn. 2 T 31/2003, uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin a k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2004, sp.zn. 9 To 469/2004, zamítnuto. Stěžovatel napadl toto usnesení dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.10.2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006, odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. zákona. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, podle kterých prý v dovolání nenamítá, že popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a podle nichž jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, takže jeho námitky nelze podřadit pod žádný taxativně zakotvený důvod dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení skutku je však vyjádřena v bodě III. dovolání, v němž stěžovatel podle svého tvrzení namítal, že nebyly provedeny důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by se dopustil uvedeného jednání, tedy že na sebe převedl věc získanou trestným činem. S ohledem na zjištěný skutkový stav tedy soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin. Dokazování k prokázání tohoto jednání bylo neúplné a pro posouzení viny stěžovatele předčasné. Stěžovatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu (např. II. ÚS 669/05 a IV. ÚS 216/04), ze kterých vyplývá, že Nejvyšší soud vykládá ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu restriktivním způsobem a tedy mimo rámec spravedlivého procesu. Tak se stalo i v jeho případě. Postupem Nejvyššího soudu bylo tedy porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť skutek, kterého se měl dopustit, nebyl provedeným dokazováním jednoznačně prokázán, skutkový děj z provedených důkazů nevyplynul a na základě toho došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel (právní zástupce) přípisem ze dne 28.5.2007 sdělil, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 31/2003, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Zjistil, že dne 19.3.2003 podal státní zástupce pro Prahu 4 obžalobu na O. S., P. K. pro trestný čin loupeže a pro trestný čin krádeže a D. B. pro trestný čin podílnictví. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26.11.2003, čj. 2 T 31/2003-1321, uznal obžalované vinnými ze žalovaných trestných činů a odsoudil stěžovatele podle § 251 odst. 1 tr. zákona za použití § 45 odst. 1,2 tr. zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin a zároveň mu uložil podle § 51 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest v trvání 1 měsíce (č.l. 1325). K odvolání všech obžalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.12.2004, čj. 9 To 469/2004-1418, odvolání D. B. a O. S. zamítl, a věc P. K. vyloučil k samostatnému projednání. Stěžovatel napadl uvedené usnesení Městského soudu v Praze dovoláním, ve kterém namítal, že důkazy provedenými před nalézacím soudem nebyla jeho vina prokázána, polemizoval s jednotlivými důkazy a nabízel vlastní výklad skutkového stavu. Z toho vyvozoval, že jestliže skutkový děj, ze kterého soud vycházel, nebyl provedeným dokazováním prokázán, musel být i nesprávně právně posouzen. Jestliže podle stěžovatele nebyl jednoznačně prokázán skutkový stav věci, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Napadený rozsudek tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ust. § 265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.10.2006, sp.zn. 6 Tdo 991/2006, toto dovolání odmítl. Uvedl, že v dané věci bylo třeba posoudit otázku, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyl stěžovatelem formálně deklarovaný dovolací důvod uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Stěžovatel namítá, že neexistuje jediný důkaz o tom, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, ani to, že by to byl věděl. Soudům obou stupňů vytýká, že dokazování zůstalo neúplné a pro posouzení jeho viny nedostatečné a tudíž předčasné. Nutno zdůraznit, že všechny výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti správnosti skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených nedostatků stěžovatel až následně dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel v dovolání nenamítá, že v rozsudku popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, z nichž Obvodní soud pro Prahu 4 (a následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že spáchal trestný čin podílnictví. Ze strany obviněného (stěžovatele) jde proto výlučně o námitky, které stojí nejen mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ale nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. III. K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Nejvyšší soud, který však jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli (právnímu zástupci), který k němu ve stanovené lhůtě stanovisko nezaujal. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelovy námitky výlučně směřují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání; podle něho stěžovatel v dovolání nenamítal, že byl popsaný skutek nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť jeho výhrady směřují proti skutkovým zjištěním a nelze je podřadit pod žádný taxativně zakotvený důvod dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení skutku je však podle stěžovatele v dovolání výslovně vyjádřena. Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele meritorně nezabýval, neboť odmítl dovolání z formální příčiny, tj. že bylo podáno z jiného důvodu než stanoví § 265b tr. řádu. Dovolací soud argu