I.ÚS 4185/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4185/16 ze dne 19. 3. 2018 N 52/88 SbNU 683 K posouzení hranice mezi nedovolenou policejní provokací a zákonným prostředkem k odhalení trestné činnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 19. března 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16 ve věci ústavní stížnosti B. D., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 5 Tdo 1051/2016-51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 sp. zn. 9 To 58/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 sp. zn. 5 Tdo 68/2014, vydaným ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu zjistil následující. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 45 T 6/2012 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. 1 a § 265 odst. 1 a odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen "tr. zákoník") a pokusem přečinu porušení mezinárodních sankcí podle § 21 odst. 1 a § 410 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle soudu prvního stupně dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 4. Za pokus těchto trestných činů byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Soud dále vyslovil zabrání peněžní částky ve výši 39 987 EUR nacházející se na specifikovaném bankovním účtu. Stěžovateli byl uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. 5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 9 To 4/2013 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl. 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 45 T 6/2012 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání stejných trestných činů jako v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze a byly mu uloženy i stejné trestní sankce. 7. O odvolání stěžovatele podaném proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 9 To 58/2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Postupem podle § 259 odst. 3 tr. řádu a z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud zprostil stěžovatele obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 1 KZV 40/2012, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Důvody pro takové rozhodnutí shledal odvolací soud v podstatě v tom, že podle jeho názoru byl čin stěžovatele spáchán na podkladě nepřípustné provokace ze strany Policie České republiky, která údajně vyvolala u stěžovatele úmysl dopustit se protiprávního jednání na území České republiky. 8. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání. To bylo spolu s přílohovým spisem doručeno dne 17. 1. 2014 Nejvyššímu soudu a přiděleno do senátu č. 5 trestního kolegia Nejvyššího soudu složenému ze soudců dr. Púryho, dr. Roušalové a dr. Šámala. Dne 19. 3. 2014 stěžovatel Nejvyššímu soudu doručil podání, ve kterém namítl podjatost všech členů senátu č. 5 Nejvyššího soudu. V námitce zejména uvedl, že soud prvního stupně účelově předal spis Nejvyššímu soudu, aniž by předtím na podkladě zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu rozhodl o vrácení zajištěných věcí a finančních prostředků. Pokud senát 5 Tdo Nejvyššího soudu takový postup akceptoval, neboť i přes námitku stěžovatele nevrátil spis k soudu prvního stupně, postup tohoto senátu podle názoru stěžovatele svědčí o negativním poměru k jeho osobě a pozitivnímu poměru k orgánům činným v trestním řízení, pro nějž senát nemůže ve věci nestranně rozhodovat. 9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 5 Tdo 68/2014-I-49 rozhodl, že soudci dr. Roušalová, dr. Púry a dr. Šámal nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci. Usnesení obsahuje poučení, že proti němu není přípustná stížnost. 10. Usnesením ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 5 Tdo 68/2014 Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 9 To 58/2013 v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. Usnesením ze dne 17. 12. 2014 č. j. 5 Tdo 68/2014-III-93 Nejvyšší soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení o nepodjatosti senátu 5 Tdo ze dne 28. 5. 2014, neboť není podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu přípustná. 12. Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé se Vrchní soud v Praze znovu zabýval touto věcí a usnesením ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 9 To 58/2013 podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. 13. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 5 Tdo 1051/2016-51 dovolání stěžovatele podle § 265j tr. řádu zamítl jako nedůvodné. 14. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná judikaturu vztahující se k problematice policejní provokace, konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 (N 100/30 SbNU 437), nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99 (N 97/18 SbNU 345), rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, a to rozsudky ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998 č. 25829/94, ve věci Bannikova proti Rusku ze dne 4. 11. 2010 č. 18757/06 a rozsudek velkého senátu ve věci Ramanauskas proti Litvě ze dne 5. 2. 2008 č. 74420/01. Podrobně cituje i odůvodnění původního rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 9 To 58/2013, který jej obžaloby zprostil. Až pod vlivem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 5 Tdo 68/2014 vydaného senátem, který měl být údajně vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, Vrchní soud v Praze v dalším řízení zcela negoval a ignoroval své předchozí závěry, aniž by ve věci provedl jakékoli nové důkazy, které by skutkový stav změnily. 15. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho trestní stíhání je přímým důsledkem typické provokace amerických agentů, kterým čeští policisté, kteří jsou údajně horlivou spoluprací s americkými úřady známi, pomáhali. Utajený svědek A. T. sice popřel, že by byl policejním agentem, nicméně údaj uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání svědčí o opaku. Pokud američtí agenti použili svědka T. jako osobu, která má stěžovatele vylákat do České republiky pod záminkou uskutečnění obchodu, jedná se o zjevnou policejní provokaci. Americký agent L., který byl vyslechnut v hlavním líčení, na dotaz obhajoby uvedl, že o výběru státu, kde bude nabídnuto stěžovateli obchodní jednání o koupi pušek M4, rozhodli předem američtí agenti. Pokud by k provokaci ze strany agentů nedošlo, stěžovatel by s Českou republikou neměl nikdy nic společného, nikdy by ji nenavštívil, žádné zbraně nekupoval, a trestné činnosti by se tudíž nedopustil. Otázka, zda by nákup pušek M4 uskutečnil na území jiného státu (např. na Blízkém východě), nenáleží do jurisdikce České republiky. Stejně tak jako otázka, zda mezi stěžovatelem a svědkem T. v minulosti probíhala komunikace o možném obchodu se zbraněmi, na níž by beztak nebylo nic nelegálního. Svědek T. přitom s americkou policií údajně spolupracoval v úmyslu vyhnout se své vlastní trestní odpovědnosti. 16. Stěžovatel dodává, že policejní orgán nejen že stěžovatele vylákal k uskutečnění obchodu do České republiky, ale ze strany agenta S. byla iniciována změna destinace dodávky zbraní z původní do Íránu na následnou náhradní do S