I.ÚS 475/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 475/17 ze dne 3. 5. 2017 Popření otcovství   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. prosince 2014 č. j. 30 C 8/2012-53, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2016 č. j. 13 Co 192/2015-83 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016 č. j. 21 Cdo 4177/2016-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností ze dne 14. 2. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti na to i jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I. Předchozí průběh řízení 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou na popření otcovství podanou dne 20. 2. 2012 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že není otcem nezletilého dítěte narozeného za trvání jeho manželství. Uvedl, že jednou z příčin rozvratu manželství a následného smluveného rozvodu ze dne 21. 10. 2005 byla skutečnost, že jeho tehdejší manželka odešla i s dítětem ze společného bydliště. Během rozvodového řízení měla tato prohlásit, že nezletilá není jeho biologickou dcerou, což stěžovatel nejprve považoval za výraz afektu, nicméně později pojal podezření a z důvodu přetrvávajících pochybností si nechal v říjnu 2011 vypracovat anonymní test otcovství, ze kterého vyplynulo, že není biologickým otcem nezletilé. V žalobě uvedl, že by rád celou situaci řešil dohodou, která by stanovila podmínky vyplácení výživného formou smlouvy o důchodu a jeho styku s nezletilou. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) poukázal na to, že řízení zahájil v době, kdy dosud nebyla přijata novela ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), a existovala tedy mezera umožňující mu žalobu podat. Uvažoval o tom sice již v době rozvodu, ale bylo mu doporučeno, aby danou záležitost nechal být, protože tehdy platná popěrná lhůta již dávno uplynula. Ve svém výslechu připustil, že jeho bývalá manželka mohla mít pravdu v tom, že mu o skutečnosti, že není otcem nezletilé, říkala již v době jejich manželství, ale nikdy o tom nebyl přesvědčen s takovou jistotou jako po vypracování testu otcovství. Dále uvedl, že se s nezletilou vídá jednou za tři týdny a jde o běžný vztah otce a dcery, na jeho postoji by se v případě vyhovění žalobě nic nezměnilo. Ohledně motivu k podání žaloby se vyslovil tak, že považoval za důležité mít ve věcech pořádek, tedy vědět, jak se věci mají. 3. Na základě výslechu matky nezletilé měl Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") za to, že stěžovatel se o skutečnosti, že není biologickým otcem nezletilé, dozvěděl již v době těhotenství a rozhodl se v manželství setrvat a přijmout dítě za své; k pozdějšímu rozvodu vedly důvody jiné. Dle tvrzení matky pak muž, který je biologickým otcem dítěte, ani neví, že má dceru, nikdy o ně neprojevil zájem a nestýká se s nimi. Z protokolu o výsledku anonymního testu zpracovaného soukromou společností ke dni 1. 11. 2011 bylo zjištěno, že otcovství stěžovatele je se 100% jistotou vyloučeno. V napadeném rozsudku ze dne 5. 12. 2014 pak okresní soud výslovně uvedl, že stěžovatel podal žalobu v době, kdy mezera v zákoně představovala stav, který žádnou lhůtu nepředpokládal, v okamžiku, kdy nezletilé bylo devět let a její matka již více než sedm let nebyla jeho manželkou. Mezera v zákoně však neznamená mezeru v právu, obecné soudy tedy nemohou mechanicky akceptovat mezeru v zákoně, a tím omezovat, ba přímo popírat základní lidská práva a svobody (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 92/06 ze dne 3. 4. 2007). Posouzení návrhu na popření otcovství, který byl podán po uplynutí lhůty podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, nemůže spočívat pouze v posouzení otázky biologického otcovství, nýbrž obecné soudy musí rovněž uvážit, zda zájem na popření otcovství převáží v konkrétní věci nad zájmy dítěte a matky, pokud jsou tyto zájmy se zájmem právního otce v konfliktu. Z hlediska vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství. Možnost popření otcovství totiž nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým (viz nález sp. zn. II. ÚS 405/09 ze dne 18. 11. 2010 (N 229/59 SbNU 329). V daném případě byl okresní soud toho názoru, že vyvázání se z rodinných vazeb za současného vyhovění žalobě by znamenalo nepřiměřený zásah do práv dítěte a uškodilo by zájmu na jeho řádné a morálně bezvadné výchově. V řízení bylo prokázáno, že k pochybnostem o svém otcovství dospěl stěžovatel už v době rozvodového řízení, tedy v době, kdy byly nezletilé asi dva roky, přičemž nebylo možné odhlédnout ani od výpovědi matky nezletilé, podle které informovala stěžovatele o tom, že není otcem dítěte, ještě v době svého těhotenství. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že by vyhověním žalobě nedošlo k žádným změnám v jeho vztahu k - v té době již jedenáctileté - dceři; po té nelze dle názoru soudu požadovat, aby chápala rozdíl v právním a biologickém otcovství, posoudila výhody a nevýhody obou postavení a vypořádala se s existencí "zdánlivého otce", kterého sice nemá zapsaného v rodném listě, ale tráví s ním dovolené, svátky, dostává od něj dárky a výživné a jeho rodičům říká babičko a dědo. K tomu soud dodal, že pokud zájem na popření otcovství stěžovatel sám deklaroval jako potřebu mít ve věcech pořádek, nechť jej tedy má na základě výsledků znaleckého posudku a je si jist tím, že biologickým otcem není, nelze však s takovým tvrzením uspět u soudu proti matce a nezletilé, jejichž život by nestabilitou a nejistotou dítěte v rodinně právních vztazích utrpěl závažné újmy. Ty spočívají především v narušení doposud nezpochybňovaného příbuzenství, kterýžto poměr má zcela zásadní význam pro vývoj a rozvoj dítěte, jeho rovnováhu a zařazení ve společnosti; nad touto skutečností nemohla dle názoru okresního soudu převážit snaha uvést do souladu stav faktický a stav právní. 4. Ve svém odvolání stěžovatel zejména uváděl, že za trvání manželství neměl žádnou pochybnost o svém otcovství, že se nechce vyvázat z rodinných vazeb, pouze v právním směru uvést vzájemné vztahy do pořádku, a že okresní soud nezohlednil právo dítěte znát své biologické rodiče. Opatrovník nezletilé se k odvolání nevyjádřil. 5. Rozsudek okresního soudu byl posléze jako věcně správný potvrzen Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Připomněl, že právní vztah otce a dítěte není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude požívat ochrany. I v daném případě je další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž hraje důležitou roli zájem dítěte. Dle tvrzení matky se stěžovatel dozvěděl, že není otcem, ještě před samotným narozením dítěte a rozhodl se, že dítě přijme za své. Založil tak dítěti legitimní očekávání, že je jeho otec, má o něho zájem a chce vykonávat svou rodičovskou odpovědnost, což činí dosud. Je třeba ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2964/12 ze dne 9. 12. 2014 (N 219/75 SbNU 457) zohlednit, že ani v době rozvodového řízení, kdy již měl stěžovatel nesporně o svém otcovství pochybnosti, nepodnikl žádné kroky k jeho popření, přičemž jeho nečinnost by bylo možné vykládat jako akceptaci rodičovské odpovědnosti. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 otevřel prostor pro neaplikování popěrné lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině pouze za předpokladu, že pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství vyvstala po uplynutí popěrné lhůty, resp. v jejím průběhu. V současné době má stěžovatel s nezletilou běžný vztah otce a dcery, stýká se s ní, kontakty probíhají i mezi širší rodinou, přičemž nikdo z příbuzných neví, že nezletilá není jeho dcerou. Naproti tomu biologický otec nezletilé s ní ani s její matkou není v žádném kontaktu a neví, že je otcem nezletilé. Pokud by v důsledku podané žaloby vztahy mezi stěžovatelem a nezletilou ochladly, nemá tato nikoho, kdo