I.ÚS 619/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 619/11 ze dne 16. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze, Italská 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 2 VSPH 1193/2010-P5-8, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2011, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. MSPH 99 INS 3377/2009-P5-2, byla odmítnuta jako podaná po lhůtě k podání přihlášek přihláška insolvenčního věřitele Citibank Europe plc, Dublin, Irsko (dále také jen "vedlejší účastník") a účast tohoto insolvenčního věřitele v insolvenčním řízení byla ukončena. Vedlejší účastník podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze odvolání, ve kterém namítal, že nemohl stěžovatele vyhledat v insolvenčním rejstříku podle rodného čísla, neboť tento údaj nebyl v rozporu s § 420 zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") v insolvenčním rejstříku zveřejněn. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze odvolání vyhověl a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že přihláška vedlejšího účastníka se neodmítá a jeho účast v insolvenčním řízení se neukončuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a zejména Ministerstva spravedlnosti ČR jako kontrolního orgánu, kteří toto vedlejším účastníkem tvrzené pochybení nejen nezjistily, ale ani neodstranily až do doby, kdy na toto pochybení poukázal vedlejší účastník. Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 83 insolvenčního zákona, které stanoví, že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné. Přijetí přihlášky vedlejšího účastníka, které má přímý vliv na změnu již rok pravomocného usnesení o schválení splátkového kalendáře, je tak prolomením právní jistoty všech účastníků insolvenčního řízení, a to zejména dlužníka, který má možnost po dobu pěti let splatit zákonem stanovenou část svých dluhů, jejichž výše se zkoumá z podaných přihlášek. Stěžovatel je přesvědčen, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech, když po roce splácení, tedy po pětině doby, kdy má právo se tzv. oddlužit, byla zvýšena cílová částka oddlužení, a to o poměrně značnou částku. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud stát pochybil a způsobil svým nesprávným postupem to, že vedlejší účastník zmeškal podání přihlášky, pak nemůže své pochybení řešit k tíži stěžovatele a ostatních věřitelů. Stěžovatel se domnívá, že v tomto případě měl soud přihlášku vedlejšího účastníka odmítnout a odkázat ho na řízení ve věci náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými ve vyjádření k odvolání, kdy stěžovatel vytýkal vedlejšímu účastníkovi nedůsledné jednání při správě svých pohledávek a soud v této souvislosti vůbec nezkoumal míru zavinění samotného vedlejšího účastníka, který měl dle stěžovatele vyhledávat své dlužníky nikoli pouze podle rodného čísla. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že podle § 422 odst. 1 může na žádost fyzické osoby insolvenční soud rozhodnout, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Z další dikce tohoto ustanovení je dle stěžovatele zřejmé, že takovým údajem může být i rodné číslo dlužníka, neboť údaji, které v takovém případě soud v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy, jsou pouze jméno a příjmení. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že je třeba i zkoumat, zda formální pochybení soudu bylo natolik závažné, že bylo způsobilé přivodit takovýto následek, a tedy zkoumat také míru zavinění samotného věřitele, což Vrchní soud v Praze neučinil. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 99/ INS 3377/2009 přístupného na https://isir.justice.cz/isir/common/index.do je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 99/ INS 3377/2009, Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. MSPH 99 INS 3377/2009-A-29, byl zjištěn úpadek dlužníka (stěžovatele) a věřitelé dlužníka, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 26. 11. 2009 ve 12.41 hod, lhůta k podání přihlášek uplynula dne 29. 12. 2009. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vyložil, že koncepce insolvenčního zákona je založena na informovanosti účastníků a dalších osob o průběhu insolvenčního řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Podmínky služby provozované v rámci informačního systému veřejné správy vycházejí z údajů, které se povinně zapisují do insolvenčního rejstříku, jmenovitě do seznamu dlužníků (ust. § 420 insolvenčního zákona). Je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo; je-li dlužník podnikatelem, zapisuje se též dodatek odlišující jeho firmu, používá-li jej při svém podnikání, a identifikační číslo. Jinými slovy, insolvenční soud je povinen zapsat do seznamu dlužníků veškeré údaje, jež se v něm zveřejňují podle ust. § 420 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku (ust. § 420 odst. 4 insolvenčního zákona), i když se z obsahu insolvenčního návrhu nepodávají; v takovém případě je insolvenční soud vyhledá v příslušných informačních registrech. Věřitelé, kteří zpracovávají data svých klientů v automatizovaných systémech, tak mohou porovnáváním údajů ve svých klientských databázích s údaji v systému ISIR pravidelně zjišťovat, zda ohledně klienta bylo zahájeno insolvenční řízení, a posléze sledovat jeho průběh. Z insolvenčního rejstříku však odvolací soud zjistil, že tyto údaje zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku až dne 2.12.2010 ve 13 hod. 45 min. Přestože lhůta pro podání přihlášek měla v daném případě skončit dne 28.12.2009, je z těchto zjištění zřejmé, že do uplynutí této lhůty (resp. až do 2.12.2010) nebylo možné vyhledat dlužníka podle jeho identifikačního čísla porovnáním klientské databáze odvolatele s údaji v systému ISIR. Protože odvolatel nemá v dané věci postavení osoby, jíž se doručuje zvlášť, je zcela odkázán na informace zveřejněné v insolvenčním rejstříku. Pak ovšem platí, že mu lhůta k podání přihlášky pohledávky počne běžet jedině za předpokladu, že by informace o dlužníko