I.ÚS 732/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 732/22 ze dne 13. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, sídlem nám. starosty Pavla 5, Kladno, zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022 sp. zn. 20 Co 340/2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ladislava Maráka, zastoupeného Mgr. Lenkou Kolačkovskou, advokátkou, sídlem VI. ulice 175, Vinařice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl dne 1. září 2021 pověřen Okresním soudem v Kladně vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 2 733 091,50 Kč (vypořádání společného jmění manželů) proti vedlejšímu účastníkovi (v exekučním řízení v postavení povinného) na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. února 2021 č. j. 8 C 12/2016-353 a opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. července 2021 č. j. 8 C 12/2016-378. Dne 3. září 2021 vydal stěžovatel exekuční příkaz č. j. 150 EX 1374/21-23 k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí a dne 8. září exekuční příkaz č. j. 150 EX 1374/21-27 k provedení exekuce prodejem movitých věcí a výzvu ke splnění vymáhané povinnosti č. j. 150 EX 1374/21-29. Dne 13. září 2021 byla stěžovateli doručena žádost vedlejšího účastníka o částečné zastavení exekuce a zrušení exekučního příkazu na předmětné nemovitosti z důvodu žádání hypotéky na vyplacení společného jmění manželů. Oprávněná informovala dne 23. září 2021 stěžovatele, že dne 22. září 2021 uhradil vedlejší účastník na její účet vymáhanou jistinu. Dne 14. října 2021 byl stěžovateli doručen návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce z důvodu dobrovolného uhrazení vymáhané částky (22. září 2021) před datem doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (27. září 2021). V návrhu mimo jiné uvedl, že již v červnu 2021 začal vyřizovat úvěr na zaplacení vymáhané částky, ale z důvodu chyb v identifikaci nemovitostí v rozsudku ze dne 18. února 2021 musel žádat Okresní soud v Kladně o vydání opravného usnesení; následně probíhalo řízení o zápis nemovitostí do katastru nemovitostí, aby mohly být zastaveny bance, a mohl tak čerpat úvěr k zaplacení vymáhané částky. Usnesením stěžovatele ze dne 19. října 2021 č. j. 150 EX 1374/21-44 byl zrušen exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí. Dne 26. října 2021 sdělila oprávněná stěžovateli, že vedlejší účastník uhradil dne 17. října 2021 i její náklady na právní zastoupení. Náklady exekuce ve výši 250 155,40 Kč uhradil vedlejší účastník na účet stěžovatele dne 18. října 2021. 2. Usnesením stěžovatele ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 150 EX 1374/21-48 byla exekuce zastavena a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 250 155,40 Kč a náhradu nákladů oprávněné ve výši 19 860 Kč. Jelikož vedlejší účastník uhradil vymáhaný nárok, zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, stanovil si stěžovatel odměnu ve výši 50% odměny podle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. ve výši 204 990 Kč. Zbytek částky nákladů exekuce tvořila náhrada paušálně určených hotových výdajů a daň z přidané hodnoty. Proti stanovené výši nákladů exekuce a nákladů oprávněné za právní zastoupení podal vedlejší účastník odvolání, v němž tvrdil, že vymáhanou povinnost splnil dobrovolně před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a že základem pro určení odměny stěžovatele je proto nulová částka; upozornil také na nepřiměřenost prováděné exekuce, neboť exekucí byla postižena nejenom nemovitost, jejíž hodnota byla znaleckým posudkem stanovena na 6 500 000 Kč, ale i další nemovitosti. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení stěžovatele změněno tak, že výše nákladů exekuce činí 62 617,50 Kč. Krajský soud souhlasil se stěžovatelem, že vedlejší účastník plnil pod tlakem exekuce, i když písemnosti související se zahájením exekučního řízení mu byly doručeny nejdříve fikcí dne 24. září 2021; vedlejší účastník uhradil jistinu dne 22. září 2021 poté, co měl přinejmenším vědomost o vydaném exekučním příkazu postihujícím jeho nemovitý majetek, na nějž dne 13. září 2021 reagoval podáním návrhu na částečné zastavení exekuce. Aktivita vedlejšího účastníka byla podle Krajského soudu v Praze vynucena kroky vedoucími k postihu jeho nemovitého majetku, nejednalo se tak o situaci, kdy by plnil před tím, než se o zahájení exekuce dozvěděl, a na takové plnění nelze nahlížet jako na plnění dobrovolné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 však Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že odměna stěžovatele ve výši 204 990 Kč je s ohledem na okolnosti exekučního řízení nepřiměřená, a po zjištění rozsahu činnosti stěžovatele dospěl k závěru, že dané okolnosti odůvodňují přiznání nižší odměny, a to v částce 50 000 Kč, určené jako přiměřené volnou úvahou soudu. Krajský soud v Praze vycházel z toho, že činnost stěžovatele spočívala v lustracích vedlejšího účastníka za účelem zjištění postižitelného majetku, ve vyhotovení a administrativním zpracování řady dokumentů a uskutečnila se zejména v krátkém období od 3. do 8. září 2021. II. Obsah ústavní stížnosti 4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 5. Stěžovatel především namítá, že Krajský soud v Praze neshledal snížení odměny stěžovateli na 50 % v souladu s exekutorským tarifem za dostatečně proporcionální, aniž však přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k vlastní proporcionalitě v podobě snížení odměny na jím určenou částku. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2019 sp. zn. I. ÚS 3520/18, z něhož plyne, že znění ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu a § 11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu nepředpokládá jiné podmínky, než včasné splnění vymáhaného nároku, uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a na náklady oprávněného. Podle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí překročením pravomoci soudu, rozhodnutí o snížení odměny je neurčité a není z něj patrné, podle jakého klíče byla učena odměna ve výši 50 000 Kč. Stěžovatel upozornil, že v dané věci se nejednalo o vymožení bagatelní částky a že provedl 120 součinností a vydal dva exekuční příkazy. 6. Stěžovatel zpochybňuje opodstatněnost závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 a odkazuje na posouzení dopadů výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. I. ÚS 2353/21. Tvrdí, že odměna stěžovatele ve výši 204 990 Kč není faktickou sankcí vůči povinnému, není nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační a nepředstavuje pro stěžovatele nepřiměřený zdroj zisku. 7. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že nejsou dopředu známa žádná kritéria, dle nichž by bylo možné usuzovat na další snižování odměny, resp. neexistuje žádný způsob výpočtu, na jehož základě by bylo možné předvídat, o kolik může být odměna snížena nad rámec § 11 odst. 1 exekutorského tarifu. Rozhodnutí o stanovení odměny ve výši 50 000 Kč je projevem volné úvahy soudu, což podle stěžovatele představuje riziko odlišného rozhodování o odměnách exekutorů různými soudy, navíc v situaci, kdy v řízení není přípustný opravný prostředek ani dovolání, což vylučuje sjednocování judikatury a předvídatelnost soudních rozhodnutí. III. Vyjádření účastníka řízení 8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti opětovně citoval část odůvodnění z výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 a dodal, že v posuzované věci nebylo naplněno ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu, neboť povinný splnil vymáhanou povinnost ještě před tím, než mu byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti. Přihlédl však k tomu, že se povinný dozvěděl o podaném návrhu na exekuci a že soudní exekutor již činí kroky k vymožení povinnosti, přičemž odměnu ve výši 50 000 Kč považoval za přiměřenou uskutečněné činnosti soudního exekutora do doby vydání výzvy ke splnění vymáhané povinnosti. III. Vyjádření vedlejšího účastníka řízení 9. Ve svém vyjádření upozornil vedlejší účastník na skutečnost, že podle rozsudku Okresního soudu v Kladně byl