Ústavní soud I.ÚS 8/26 – Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu

Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu stěžovatele na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou údajně nepřiměřenou délkou především exekučního řízení pro vymožení 5 040 Kč s příslušenstvím, které trvalo více než 19 let a bylo zastaveno pro bezvýslednost. Soud vycházel ze zjištění, že povinná byla po podstatnou dobu objektivně nemajetná, čímž byla vyvrácena domněnka vzniku újmy stěžovatele. Stěžovatel namítal zejména nedostatečnou aktivitu exekutora a požadoval zadostiučinění ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím, zatímco vedlejší účastnice uznala pouze porušení práva bez nároku na peněžitou náhradu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť rozsudek krajského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; případně dovolání napadalo důvody, na nichž rozhodnutí krajského soudu nezáviselo, či směřovalo proti skutkovým zjištěním, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení práv zaručených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vůči Nejvyššímu soudu stěžovatel namítá přepjatý formalismus, neboť dovolání odmítl bez věcného posouzení a pouze převzal závěry soudů nižších stupňů. Stěžovatel pojímá případ jako selhání státu, který nezajistil efektivní výkon rozhodnutí ani následnou nápravu, a odmítá závěr, že nemajetnost povinné vylučuje vznik újmy. Podle stěžovatele nebyla nemajetnost řádně prokázána, exekutor nevyvinul dostatečné úsilí a stát nemůže těžit ze své nečinnosti. Pokud soudy tvrdí, že oprávněná byla nekontaktní, namítá stěžovatel, že si na ni mohl příslušný aparát počkat jeden den v měsíci na poště, kam si povinná chodila vybírat důchod. Stěžovatel zdůrazňuje, že újma plyne již z nepřiměřené délky řízení a s ní spojené nejistoty, nikoli z jeho výsledku. Rovněž tvrdí, že soudy nepřípustně zaměnily průběh řízení s jeho výsledkem, neboť odmítly peněžité zadostiučinění a omezily se na pouhé konstatování porušení práva.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.

Obecné soudy rozhodly ústavně konformně, jestliže okolnosti případu posoudily jako výjimečné a toliko konstatovaly porušení práva. Vyšly přitom ze specifických okolností věci, zejména bagatelní výše vymáhané částky, dlouhodobé objektivní nemajetnosti povinné a s ní spojené nejistoty ohledně výsledku řízení, které odlišují projednávaný případ od judikatury, na niž stěžovatel odkazoval (včetně nálezu sp. zn. II. ÚS 1279/25, neboť ten řeší odlišnou skutkovou i právní situaci). Stěžovatel nedoložil vznik konkrétní nemajetkové újmy ani účinně nezpochybnil závěr o její absenci. Jeho argumentace zůstala obecná a neindividualizovaná, bez uvedení konkrétních dopadů do jeho sféry (srov. obdobně např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1536/11 či II. ÚS 1242/18, bod 28). Právní úprava přitom připouští i nepeněžitou formu zadostiučinění (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) a judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") akceptuje pouhé konstatování porušení práva jako dostačující satisfakci ve výjimečných případech, což bylo v dané věci splněno (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16, bod 7, II. ÚS 1836/16; srov. též rozsudek ESLP č. 33076/96, Szeloch proti Polsku).

Nejvyšší soud neporušil základní práva stěžovatele odmítnutím dovolání. Z napadených a řádně odůvodněných rozhodnutí dostatečně přesvědčivě plyne vyvrácení presumpce vzniku újmy. Nepřiznání peněžitého zadostiučinění nepředstavuje zásah do základních práv ani diskriminaci. Odkazy stěžovatele na judikaturu ESLP, opakovaně zejména na rozhodnutí o stížnosti č. 41305, Srncová proti České republice, nejsou přiléhavé. Uvedené rozhodnutí má procesní povahu, neboť bylo založeno na přijetí jednostranného prohlášení vlády, nikoli na meritorním posouzení věci, a vychází z obecné problematiky nepřiměřené délky řízení. Nezohledňuje specifika exekučního řízení, jehož výsledek je zásadně determinován majetkovými poměry povinného, ani otázku intenzity nemajetkové újmy a formy zadostiučinění.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.