I.ÚS 825/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 825/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Tdo 1348/2016-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 To 394/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 8 T 150/2014, byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr.z. a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s dozorem. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu 8 roků. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014, byl k odvolání stěžovatele a státního zástupce uvedený rozsudek zrušen a stěžovatel byl uznán vinným stejným trestným činem, byl mu uložen stejný trest s výjimkou zařazení pro jeho výkon do věznice s dohledem, avšak s jiným popisem skutku. K dovolání Nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 rozhodl městský soud tak, že zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatele uznal vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr. z., a jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a 2 písm. a) tr. z. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s dohledem. Městský soud v Praze tímto rozsudkem rozhodl na upraveném skutkovém základě s jiným popisem skutku. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1348/2016. Stěžovatel shrnul své námitky do tří okruhů, kdy v prvním okruhu namítl překvapivost rozsudku odvolacího soudu, kdy tento provedl podstatnou změnu skutkového stavu, o níž se stěžovatel dověděl až z odůvodnění odvolacího rozsudku. Druhý okruh námitek směroval stěžovatel k porušení zásady in dubio pro reo, neboť soud měl k dispozici dvě stejně relevantní skutkové verze, avšak zvolil tu, která je pro stěžovatele nejnepříznivější a jež je v rozporu se znaleckým posudkem. Třetí okruh námitek směřoval stěžovatel opět k porušení zásady in dubio pro reo, neboť stran požití alkoholu stěžovatelem měl soud k dispozici opět dvě verze skutkového děje, přičemž si bezdůvodně zvolil tu, jež je pro stěžovatele méně příznivá. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu též to, že na rozdíl od nalézacího soudu upravil skutkovou větu odsuzujícího rozsudku, a to v části týkající se jednak místa a postoje, v němž se poškozená nacházela bezprostředně před pádem z lodi a jednak toho, jak stěžovatel na tuto skutečnost reagoval. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud změnil i právní kvalifikaci skutku, pokud jde o to, jaký právní předpis měl stěžovatel porušit. Stěžovatel byl o tomto informován až v rozsudku odvolacího soudu a tato skutečnost tak byla pro něj překvapivou. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož skutková zjištění vyplývala již z výpovědi svědků vyslechnutých před nalézacím soudem. V uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces, neboť se nemohl řádně bránit tomu, co je mu ve skutkové větě kladeno k tíži. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že podle nižších soudů byla klíčovou otázka jednání poškozené před vypadnutím z lodi, zejména to, kde seděla či stála. Podle něj nejsou výpovědi svědků jednotné, čímž není podloženo, že by poškozená vypadla z lodi vlivem nečekaného pohybu plavidla. Stěžovatel rovněž odkázal na znalecký posudek Ing. Němce a Ing. Raba, podle nichž je nejpřijatelnější polohou poškozené před pádem stoj na sedačce bokem ve směru plavby. Stěžovatel uvádí, že nemohl na jednání poškozené adekvátně reagovat, neboť k němu došlo v době, kdy on sledoval při otáčce lodi bezpečnost plavební dráhy, do které vjížděl. Za rozpornou považuje stěžovatel též výpověď Moniky Machové, jež byla v rozhodný okamžik u poškozené nejblíže. Svědkyně Machová uvedla v úředním záznamu ze dne 23. 5. 2012, že se držela boku silou, byla zapřená a ještě se držela pod sedákem, poškozená seděla na levoboku, neví, zda seděla či stála a následně ji viděla až padat. V řízení před soudem svědkyně Machová změnila svoji výpověď v tom smyslu, že poškozená po dobu cca dvou minut stála. V tom spatřuje stěžovatel zásadní rozpor. Sumarizací výpovědí jednotlivých svědků dospěl stěžovatel k závěru, že podle třech svědků poškozená v době manévrů seděla, dva svědci tvrdí, že stála. V řízení před obecnými soudy nebylo podle stěžovatele dostatečně prokázáno, kde a v jaké poloze se jednotliví členové posádky v průběhu jízdy nacházeli. V takovém případě by podle něj měla být dána přednost znaleckému posudku. Navíc, pro vnější pozorovatele je velmi obtížné rozlišit, zda poškozená při své výšce postavy 160 cm v plavidle seděla či stála. Další část argumentace stěžovatele se vztahuje k bezpečné vzdálenosti mezi plavidlem a ostatními plavidly či plavci. Podle stěžovatele nemohlo dojít k porušení § 29 odst. 1 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění do 31. 12. 2014, neboť tento nestanovoval žádné bezpečné vzdálenosti (ty byly stanoveny až následnou novelou zákona). Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že nebyl proveden jím navržený důkaz videozáznamem. Z něj má být jasně patrno, že při rychlosti plavidla do 15 km/h je možné uvnitř plavidla stát, avšak není možné z něj vypadnout. Obecné soudy se podle stěžovatele rovněž řádně nevypořádaly se znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky Univerzity Karlovy v Praze, Fakulty tělesné výchovy a sportu, podle něhož z pohledu biomechaniky není možné, aby se nehoda udála tak, jak ji popsala část svědků, k jejich výpovědi se soud přiklonil. V případě stoje uvnitř v prostoru lodi, nebo na sedačce vyplývá, že v levotočivé zatáčce pasažér bude vlivem působících sil padat dovnitř lodi a naopak nedojde k pádu přes palubu. Za zásadní otázku, již ponechaly obecné soudy stranou, považuje stěžovatel tu, kdy a v jakém stádiu vůbec působící síly umožní člověku se postavit s ohledem na to, že manévry trvaly několik minut. Z předloženého posudku vyplývá, že jediná pozice, z níž lze vypadnout v levotočivé zatáčce do vnějšího oblouku, je ve stoje na sedačce při malé rychlosti a bez náklonu plavidla. Z toho stěžovatel dovozuje, že pokud by se poškozená kdykoliv v průběhu manévrů osmiček chtěla v levotočivé zatáčce postavit, upadla by do vnitřního prostoru plavidla. Působící síly by jí neumožnily se postavit na sedačku a setrvat zde delší dobu. Za jediný možný způsob, jak poškozená vypadla z plavidla, je, že se v malé rychlosti postavila v nikým nestřeženém okamžiku na sedačku, tedy na místo, kde neměla co dělat a přepadla přes bok lodi. Podle předloženého znaleckého posudku by se teoretické úvahy od praxe nelišily. Stěžovatel je toho názoru, že se obecné soudy s předloženým znaleckým posudkem řádně nevypořádaly. Stěžovatel se neztotožnil se závěry obecných soudů, podle nichž byla jeho jízda riskantní. Pro tento závěr nebyly podle něj předloženy žádné důkazy. Z rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní opatření měl stěžovatel učinit k odvrácení ohrožení lidského života. Podle stěžovatele je zcela pomíjena otázka, do jaké míry si mohla poškozená způsobit smrtelná zranění sama tím, že vycházeje z verze odvolacího soudu, stála za jízdy. Nebylo postaveno na jisto, do jaké míry bylo toto stání v příčinné souvislosti s jejím pádem do vody. Za extrémní rozpor se skutkovými zjištěními považuje stěžovatel též závěr soudu o absenci, byť minimální, poučovací povinnosti kapitána plavidla vůči cestujícím. Stěžovatel rozporoval též závěry obecných soudů týkající se hladiny alkoholu v jeho krvi. Podstata jeho argumentace podle něj směřuje k tomu, zda se v době nehody nacházel v resorpční či postresorpční fázi. Ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, které s ohledem na časovou osu stanovily hladinu alkoholu v době nehody na 0,83-0,93, resp. 0,9-1,02 g/kg. Nebyl