I.ÚS 834/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 834/23 ze dne 18. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Matyse, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 3219/2022-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2022 č. j. 14 Co 112/2022-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2022 č. j. 46 C 216/2021-87, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nově Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu soukromí a na informační sebeurčení podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl do listopadu 2020 komunálním politikem - veřejným funkcionářem podle § 2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se domáhal po vedlejší účastnici poskytnutí peněžitého i nepeněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající ve zpřístupnění informací o jeho soukromí (jeho majetkovém přiznání) podle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, přestože uvedená ustanovení Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 [(N 22/98 SbNU 257, č. 149/2020 Sb.), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obvodní soud žalobu stěžovatele v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele shora označeným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil, když shledal, že vedlejší účastnice se nedopustila nesprávného úředního postupu. Poukázal na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 sice zrušil ustanovení zákona o střetu zájmů umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání některých veřejných funkcionářů, avšak odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do konce roku 2020. Uzavřel proto, že po tuto dobu je třeba hledět na příslušná zákonná ustanovení jako na souladná s ústavním pořádkem České republiky a že stěžovateli právo na náhradu újmy způsobenou nesprávným úředním postupem nenáleží. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovodil, že městský soud věc stěžovatele meritorně posoudil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, podle kterých platí, že postup vedlejší účastnice nepředstavoval nesprávný úřední postup, neboť zásah do práva na soukromí nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů derogačního nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zveřejněním jeho oznámení o majetkových poměrech včetně osobních údajů v Centrálním registru oznámení mu byla způsobena nemajetková újma, přičemž Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 tuto povinnost shledal protiústavní. Na uvedený nález opětovně odkazuje a tvrdí, že vedlejší účastnice na něj měla zareagovat bez zbytečného odkladu a nikoliv teprve na základě předžalobní výzvy a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zdůrazňuje, že předmětná základní práva, která byla ze strany vedlejší účastnice porušena, jsou přímo aplikovatelná a ochrana před jejich porušováním nemůže být podmiňována podústavní právní úpravou. Podle jeho mínění je odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odpovědností objektivní, neumožňuje liberaci a jejím předpokladem není zavinění. Má za to, že nelze akceptovat konstrukci, kdy určitý úřední postup neoprávněně zasahující do základních práv je soudem vyhodnocen jako správný. Tím, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) jeho procesnímu návrhu nevyhověly, porušily jeho základní práva. Odmítá argumentaci odloženou vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterou podle něj nelze vykládat tak, že po určitou dobu musí dotčený subjekt ještě strpět porušování svých základních práv. Tvrdí, že odklad vykonatelnosti je třeba vykládat jen jako lhůtu pro Parlament pro přijetí ústavně konformní zákonné úpravy a nikoliv pro jiné orgány státu, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. K tomu odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž má plynout, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Argumentačně vychází zejména z nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, který se zabýval stejnou právní otázkou. Navrhuje, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Byť advokátka stěžovatele nepředložila plnou moc splňující požadavky podle § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterých plná moc musí být vystavena teprve poté, co byla vydána rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje, Ústavní soud advokátku nevyzýval k doplnění řádné plné moci. Učinil tak z důvodu procesní ekonomie, protože z ústavní stížnosti vyplynul jiný důvod jejího odmítnutí, pro který by ani odstranění uvedené vady podání nemohlo nic změnit na výsledku řízení (srov. např. usnesení ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2294/22). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V posuzované věci jde primárně o určení, zda lze postup vedlejší účastnice posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů (ve znění účinném od 30. června 2018). Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle (tj. vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku toho též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci) potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny, a proto návrhu zčásti vyhověl a zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. 9. Podstatné je, že nález ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, na který stěžovatel v ústavní stížnos