I.ÚS 834/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 834/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti ARMANAK CZ s.r.o., sídlem U Školy 477, Pozořice, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou, advokátem se sídlem Svornosti 985/8, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 71 INS 16192/2023-B-24 ze dne 29. 1. 2026, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a 1) 4Core Energy Czech, a.s., v likvidaci, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, 2) TP Insolvence, v.o.s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, 3) LitFin SPV 3 s.r.o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, 4) Junák - český skaut, středisko A je to! Brno, z. s., sídlem Trýbova 905/1A, Brno, a 5) Bořka Slunéčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka a vedlejší účastnící 3), 4) a 5) jsou věřiteli, kteří se se svými pohledávkami přihlásili do insolvenčního řízení dlužnice-vedlejší účastnice 1). Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, který jako insolvenční soud potvrdil volbu schůze věřitelů o ustanovení nové insolvenční správkyně-vedlejší účastnice 2) a usnesení schůze věřitelů o ustanovení věřitelského výboru ve složení vedlejší účastnice 3), vedlejší účastník 4) a vedlejší účastník 5). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadené rozhodnutí považuje i přes jeho procesní povahu za přezkoumatelné Ústavním soudem. Stěžovatelka se domáhá i přezkumu předcházejícího rozhodnutí insolvenčního soudu na schůzi dne 29. 1. 2026 o přiznání hlasovacích práv věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny původním insolvenčním správcem. Toto rozhodnutí totiž předurčilo obsah napadeného rozhodnutí. Přiznat hlasovací práva věřitelům s popřenou pohledávkou lze podle stěžovatelky jen výjimečně a mělo by to být řádně zdůvodněno. To insolvenční soud neučinil: nevypořádal vznesené námitky ani nereagoval na upozornění původního insolvenčního správce o možném ovládnutí insolvenčního řízení jednou skupinou věřitelů. V důsledku toho rozhodovala o klíčových otázkách (změna insolvenčního správce a volba věřitelského výboru) v podstatě jediná věřitelka s cca 99,98 % hlasovacích práv a stěžovatelka neměla žádný hlasovací vliv - přestože byla jediná věřitelka, jejíž pohledávku původní insolvenční správce nepopřel. Insolvenční soud napadeným rozhodnutím pouze formálně potvrdil volbu nové insolvenční správkyně a věřitelského výboru, aniž zkoumal důvody pro její nepotvrzení - přitom sama nově zvolená insolvenční správkyně následně zpochybnila svou nepodjatost. 3. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že její ústavní stížnost je přípustná proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které potvrzuje volbu schůze věřitelů, a že se na podkladu takové ústavní stížnosti může zabývat i rozhodnutím o (ne)přiznání hlasovacích práv v insolvenčním řízení (nálezy sp. zn. I. ÚS 1549/11, III. ÚS 1824/13 IV. ÚS 3112/13, body 28, 30 a 32, a IV. ÚS 2372/11, body 18 a 22, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2708/22, body 10 až 15 a I. ÚS 1350/22, body 13, 14 a 18). To ale neznamená, že jeho přezkum je neomezený. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky - viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To v nynější věci Ústavní soud neshledal, ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná. 4. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že insolvenční soud nezohlednil námitky účastníků a přiznal hlasovací práva věřitelům, jejichž pohledávky popřel původní insolvenční správce. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že odůvodnění samotného napadeného usnesení je stručné, to však ještě neznamená jeho nepřezkoumatelnost. Insolvenční soud v bodech 3 až 5 konstatuje, že neshledal žádný důvod dle § 59 odst. 2 insolvenčního zákona, pro který by volba členů věřitelského výboru byla vyloučena, a proto ji potvrdil. Dále rekapituluje, že byla schůze věřitelů usnášeníschopná a většinou přítomných hlasů s právem hlasovat byl odvolán z funkce původní insolvenční správce a jmenována nová insolvenční správkyně. Konečně uzavírá, že tuto volbu také potvrdil, neboť nebyly shledány důvody pro nepotvrzení. 5. Napadené usnesení je třeba číst společně s protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů. Z něj je zřejmé, že přítomná samosoudkyně (která následně vydala napadené usnesení) rozhodla o přiznání hlasovacích práv poté, co se vyjádřila stěžovatelka a další věřitelé, kteří jsou vedlejšími účastníky tohoto řízení, i původní insolvenční správce. Své rozhodnutí samosoudkyně na schůzi zdůvodnila dosavadním průběhem řízení (viz str. 14 protokolu). Původní insolvenční správce přitom neupozorňoval na to, že může insolvenční řízení ovládnout skupina věřitelů s nepopřenými pohledávkami, ale na to, že se profilují dvě skupiny věřitelů (stěžovatelka vs. ostatní), proto považoval za vhodné, aby měly hlasovací práva obě skupiny věřitelů. 6. To, jak věřitelé následně na schůzi hlasovali, je jejich právem a nemusejí své hlasování nijak zdůvodňovat. Předmětem přezkumu insolvenčního, natož Ústavního soudu proto není správnost nebo vhodnost odvolání původního insolvenčního správce, volba nové insolvenční správkyně ani volba věřitelského výboru (srov. znovu nález sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 74, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2131/24, bod 12). 7. Možné pochybnosti o nepodjatosti nové insolvenční správkyně přitom insolvenční soud zvažovat na schůzi předcházející napadenému usnesení nemusel, protože k tomu neměl v daný moment žádné indicie - stěžovatelka ve svém podání insolvenčnímu soudu před schůzí (přiloženému k ústavní stížnosti) tuto otázku nevznáší. Lze dodat, že insolvenční soud zvažoval i ustanovení odvolaného insolvenčního správce jako odděleného insolvenčního správce pro rozhodování incidenčních sporů a vyčkával jeho souhlasu (viz str. 18 protokolu). Jak plyne z veřejně dostupného insolvenčního spisu dlužnice, návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce insolvenční soud zamítl až po vydání napadených rozhodnutí, protože s tím odvolaný insolvenční správce nesouhlasil. Nová insolvenční správkyně oznámila insolvenčnímu soudu pochybnosti o své nepodjatosti rovněž později. Nejde tak o okolnosti, které by musel insolvenční soud zohlednit v době svého rozhodování. 8. Ústavní soud shrnuje, že odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl přednostně a bez zbytečného odkladu, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti, se kterým stěžovatelka ústavní stížnost spojila. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu