I.ÚS 872/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 872/26 ze dne 28. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Václava Jírů a Jarmily Čekanové Prelovské, právně zastoupených JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2026 č. j. 21 UL 1/2026-8, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") návrh stěžovatelů na určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího v provedení dokazování svatební smlouvou ze dne 1. 4. 1947 v řízení o dědictví. Krajský soud uvedl, že nemohl v rámci rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uložit, aby byl proveden stěžovateli označený důkaz (svatební smlouva), pouze by mohl uložit, aby bylo rozhodnuto, zda navržený důkaz proveden bude nebo prováděn nebude. V rámci rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu také v žádném případě nelze soudu prvního stupně (soudnímu komisaři) ukládat, jakým způsobem má důkaz hodnotit a jaké právní důsledky pro nalézací řízení má z důkazu dovozovat. Krajský soud důvody pro určení lhůty k rozhodnutí o provedení důkazu svatební smlouvou ze dne 1. 4. 1947 neshledal. Nadto upozornil, že se příslušný soud v rámci rozhodování v dědickém řízení (usnesení ze dne 23. 1. 2023 č. j. 24 D 687/2011-259) svatební smlouvou zabýval, hodnotil její obsah a učinil ve vztahu k ní příslušné právní závěry. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že procesní postup krajského soudu vedl k tomu, že jim nebylo umožněno být v řízení slyšeni a uplatnit procesní práva, zejména právo na projednání navrženého důkazu a právo vyjádřit se k němu. Byla jim ponechána pouze formální účast v řízení, nikoli reálná možnost být slyšeni a obhajovat své argumenty. 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 5. Institut určení lhůty k provedení procesního úkonu je upraven § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů. Jedná se o institut pro systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu přitom není pokračováním sporného řízení (ani pokračováním trestního řízení či řízení o přezkoumání správního rozhodnutí). Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Jde o to posoudit, zda soud měl již určité procesní úkony provést. Nejde tedy o rozhodování věcné, ale procesní povahy. Toto řízení nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce (nález ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04). 6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že krajský soud při rozhodování nevybočil ze zákonného rámce a své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil. Napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelů. Závěr krajského soudu, že řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu neslouží k tomu, aby se účastníci domáhali samotného provedení určitého důkazu či dokonce konkrétního hodnocení navrhovaného důkazu, je zcela ústavně souladný. Krajský soud, jak bylo vysvětleno v napadeném usnesení, byl oprávněn určit pouze lhůtu pro rozhodnutí o provedení důkazu a k takovému kroku neshledal důvody, což řádně vysvětlil. 7. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu