I.ÚS 883/25 – Ústavní soud

I.ÚS 883/25 ze dne 5. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Václava Píchy, advokáta, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 787/2024-206 ze dne 17. prosince 2024 a usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 7 C 421/2020-196 ze dne 23. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení a P. F. Z., t. č. Věznice Horní Slavkov, a Mgr. Ladislava Špeliny, advokáta, sídlem K. H. Borovského 692, Sokolov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada rovnosti zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy stěžovateli jako ustanovenému právnímu zástupci (advokátovi) přiznaly odměnu podle nesprávně stanovené tarifní hodnoty pro výpočet odměny za úkony právní služby. Učinily tak přesto, že Ústavní soud již v téže věci rozhodl kasačním nálezem, který soudy podle stěžovatele nerespektovaly. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově (dále také "okresní soud") sp. zn. 7 C 421/2020, P. F. Z. (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti; dále jen "žalobce") se žalobou původně podanou u Okresního soudu v Jičíně domáhal po Mgr. Ladislavu Špelinovi (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti; dále jen "žalovaný") zaplacení 48 000 000 Kč jako nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepodáním dovolání žalovaným jakožto jeho obhájcem v trestním řízení. Okresní soud v Jičíně ustanovil stěžovatele právním zástupcem žalobce a poté věc postoupil Okresnímu soudu v Sokolově jako soudu místně příslušnému. Okresní soud následně žalobu pro absenci pasivní legitimace žalovaného zamítl, což následně Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací potvrdil. 3. Usnesením č. j. 7 C 421/2020-163 ze dne 16. 5. 2023 okresní soud přiznal stěžovateli odměnu za zastupování 39 884, 61 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením č. j. 13 Co 249/2023-180 ze dne 25. 8. 2023 toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovateli přiznal 40 184,61 Kč. Soudy konstatovaly, že při rozhodování o zadostiučinění za imateriální újmu se vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3192/23 ze dne 22. 5. 2024 uvedená rozhodnutí zrušil s tím, že soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. 4. Napadeným usnesením poté okresní soud rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu 40 184,61 Kč, což krajský soud napadeným usnesením potvrdil. Podle soudů Ústavní soud připustil možnost odklonu od nálezové judikatury za předpokladu jeho podrobného vysvětlení. V posuzované věci pak podle soudů nebyla žalobcem požadovaná výše odčinění stanovená konkrétní částkou vycházející ze znaleckého posudku a objektivizovaných hodnot, přičemž peněžité plnění uplatněné žalobcem nebylo ve své podstatě vůbec předmětem řízení, neboť žaloba byla co do základu zamítnuta. 5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za absurdní a rozporná s právním názorem Ústavního soudu, jehož kasační závaznost soudy bagatelizovaly. Stěžovatel uvádí, že požadovanou částku stanovil klient a při jejím vědomí soudy stěžovatele ustanovily jako právního zástupce, čímž vyloučily, že by šlo o částku zjevně nepřiměřenou. Od dané částky se odvíjela i výše stěžovatelova pojištění. Stěžovatel odmítá, že by šlo odměnu odvíjet od výsledku sporu, Ústavní soud v kasačním nálezu jasně řekl, že od počátku sporu byla jeho hodnota dána částkou 48 000 000 Kč a že soudy měly při stanovení odměny vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu. 6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. Krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť výpočet odměny stěžovatele podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu okresní soud v intencích kasačního nálezu Ústavního soudu přesvědčivě vysvětlil. Peněžité plnění nebylo ve své podstatě vůbec předmětem řízení, žalobcem požadovaná částka nevycházela ze znaleckého posudku a objektivizovaných hodnot, přičemž výše plnění by závisela na posouzení soudu podle § 136 občanského soudního řádu. 8. Mgr. Ladislav Špelina navrhl ústavní stížnosti vyhovět, neboť se v praxi advokáta často setkává s obdobným "příkořím" ze strany soudů. 9. P. F. Z. se vyjádřil, aniž by byl zastoupen advokátem, a Ústavní soud proto k jeho vyjádření nepřihlížel. 10. Stěžovatel v replice zopakoval své argumenty, zdůraznil, že soudy nezrušily ustanovení stěžovatele, ač mohly, a že se v celém řízení od samého počátku nezměnila hodnota sporu ve výši 48 mil. Kč. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Podstatou posuzované věci je interpretace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3192/23, a to s ohledem na dopad kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu. Ústavní soud rozlišuje mezi precedenční a kasační závazností svých nálezů (ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) v tom směru, že zatímco precedenční závaznost (závaznost nálezů vydaných v jiné věci) umožňuje obecným soudům právní závěry Ústavního soudu zpochybnit předložením řádně odůvodněné oponentury, kasační závaznost (závaznost nálezu vydaného v téže věci) je takřka absolutní a případnou další polemiku obecného soudu neumožňuje. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1642/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 191/63 SbNU 219): "V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces." 13. Pokud by se tudíž soudy v napadených rozhodnutích od nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 odchýlily, postupovaly by v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy bez ohledu na to, jak podrobně či přesvědčivě by svůj odlišný názor odůvodnily. Ústavní soud nicméně toto pochybení neshledal. Pozorné čtení nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 ve spojení s dalšími nálezy, o které se Ústavní soud v daném nálezu opřel a jejichž nerespektování obecným soudům vytkl, totiž ukazuje, že se napadená rozhodnutí judikatuře Ústavního soudu včetně nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 nepříčí. 14. Soudy v původních, Ústavním soudem zrušených rozhodnutích vyšly z toho, že ve sporech o zadostiučinění za imateriální újmu není aplikovatelný § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž automaticky § 9 odst. 4 téhož předpisu, a proto stanovily tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč. Takový výklad - byť mající oporu i v judikatuře Nejvyššího soudu - nemohl podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 obstát, neboť jak Ústavní soud uvedl, "částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi". Na podporu tohoto závěru Ústavní soud odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 2040/22 ze dne 13. 12. 2023 a sp. zn. IV. ÚS 1788/23 ze dne 10. 4. 2024 s tím, že tehdy napadená rozhodnutí Ústavní soud zhodnotil jako s těmito nálezy rozporná a v jejich světle neústavní, přičemž zároveň zdůraznil, že tento odklon soudy nevysvětlily. 15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 se Ústavní soud zabýval stanovením tarifní hodnoty ve sporu o určení vlastnictví obchodního podílu. Ústavní soud s odkazem na dřívější judikaturu konstatoval, že i v těchto případech je potřeba primárně - avšak nikoliv bezvýhradně - vyjít z hodnoty věci nebo práva, o které v řízení jde: "Při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví či neplatnosti právních úkonů soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu, schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), popř. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu." V této souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že hodnota předmětu sporu byla v průběhu řízení znalecky zjištěna, a ve spise tak byl k dispozici ověřitelný údaj o ceně obchodního podílu, nebylo proto "pochyb o tom, že v nyní posuzovaném případě, kdy šlo o určení vlastnictví obchodnímu podílu, byla předmětem řízení věc, která je penězi ocenitelná, která také byla v průběhu soudního řízení oceněna, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu". 16. V nálezu