I.ÚS 915/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 915/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2026 č. j. 6 As 141/2025-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2025 č. j. 18 A 11/2025-45, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 16. ledna 2025 č. j. P12 141117/2025 OVY, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu městské části Praha 12, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podal žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ("zákon o svobodném přístupu k informacím"). Povinným subjektem byl vyzván, aby uhradil náklady na mimořádné vyhledání informací. Stěžovatel tuto částku neuhradil a jeho žádost byla proto odložena. Nyní namítá, že tato povinnost byla stanovena nezákonně a postup povinného subjektu a správních soudů byl protiústavní. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel se obrátil na Úřad městské části Praha 12 ("povinný subjekt") se žádostí podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Domáhal se sdělení všech spisových značek a kopií výzev povinného subjektu k bezodkladnému zastavení stavebních prací, které povinný subjekt při výkonu pravomoci stavebního úřadu vydal do roku 2020. 3. Povinný subjekt přípisem vyzval stěžovatele k úhradě za rozsáhlé vyhledávání informací ve výši 750 Kč a to ve lhůtě 60 dnů. Rozsáhlost vyhledávání odůvodnil tím, že stěžovatel nepožadoval vydání konkrétních a přesně označených dokumentů, nýbrž dokumentů obecně vymezených, které bude muset povinný subjekt identifikovat, shromáždit a utřídit. Počet hodin potřebných k vyhledávání dovodil z toho, že by musel projít přes 72 jednotlivých záznamů v možných řízeních. Pověřený pracovník při zkušebním vzorku za hodinu práce vyhledal, identifikoval a roztřídil 24 spisů. Vyhledávání tak zabere celkem 3 hodiny. Výše úhrady činí 3 x 250 Kč = 750 Kč. Stěžovatel podal proti stanovení úhrady stížnost. Magistrát hlavního města Prahy (stížnostní orgán) rozhodnutím ze dne 4. 11. 2024 č. j. S-MHMP-1880134/2024/STR potvrdil výši úhrady, kterou stanovil povinný subjekt. Ztotožnil se s tím, že jde o mimořádně rozsáhlé vyhledávání. 4. Stěžovatel v stanovené lhůtě částku 750 Kč neuhradil. Povinný subjekt proto žádost o informace podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím částečně odložil (stěžovatel žádal i o další informace, ve vztahu k nimž povinný subjekt žádost částečně odmítl a ve zbytku žádosti vyhověl). 5. Proti rozhodnutí o částečném odložení žádosti se stěžovatel bránil žalobou před Městským soudem v Praze. Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Neztotožnil se s argumentem stěžovatele, že povinný subjekt ho nemohl vyzvat k úhradě za mimořádně složité vyhledávání informací, když za mimořádnou složitostí vyhledávání stojí nedostatečný informační systém žalovaného, který neodpovídá kontextu 21. století. Odchýlil se od závěrů jiného senátu Městského soudu v Praze a shledal, že za jistých okolností lze požadovat úhradu i za zjištění toho, zda žádanými informace povinný subjekt disponuje. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud (dále "NSS") ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy a správní orgán porušily jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a právo na svobodný přístup k informacím (čl. 17 Listiny). Dále stěžovatel shledává porušení ústavních principů stanovených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tři stěžejní okruhy námitek. Zaprvé rozporuje uložení povinnosti úhrady za neexistující informace. Zadruhé namítá, že by neměl nést náklady za nedostatečnou funkcionalitu infomačního systému povinného subjektu jako orgánu veřejné moci. Zatřetí tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo na soudní ochranu. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejdřív posoudil splnění procesních předpokladů řízení. 8. Stěžovatel ústavní stížností napadl i rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy jako stížnostního orgánu, který rozhodl podle § 16a odst. 7 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. K možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady se již vyjádřila správní judikatura, konkrétně usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 9. 2010 č. j. Konf 115/2009-34 a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010 čj. 2 As 34/2008-90. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že úhrada nákladů má soukromoprávní povahu, a proto rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti podle § 16a odst. 7 není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., avšak ani rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci podle § 68 písm. b) s. ř. s. Žadatel se tedy nemůže soudně bránit proti rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady, s nímž nesouhlasí (srov. též rozsudek NSS č. j. 6 As 211/2015-14). Žadatel se tedy nemůže přímo bránit soudní cestou proti rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady. Má však k dispozici dvě alternativy. Pokud úhradu nezaplatí, může napadnout následné odložení žádosti pro nezaplacení podle § 17 odst. 5. Pokud naopak úhradu zaplatí, aby požadovanou informaci získal, může se domáhat jejího vrácení žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. 9. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, běží podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lhůta dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo. Z přiložených dokumentů Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí stížnostního orgánu nabylo právní moci dne 4. 11. 2024. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná pro opožděnost. 10. Ústavní soud shledal, co se týče zbylé části ústavní stížnosti napadající rozhodnutí správních soudů a Úřadu městské části Praha 12, že byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnily, proč není argumentace stěžovatele důvodná. Zabývaly se přitom téměř identickými námitkami, které stěžovatel znovu uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů a povinného subjektu, na jejichž nezákonnost stěžovatel poukazuje. 13. Zaprvé, stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že poskytnutou informací po mimořádně rozsáhlém vyhledávání může být i sdělení, že informací splňující žadatelem popsaná kritéria povinný subjekt nedisponuje, resp. že povinný subjekt žádný takový případ nedohledal. Takový výklad považuje stěžovatel za protiústavní, neboť omezuje právo na informace nad rámec garantovaný Listinou. Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil, že zákonná úprava § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím slouží k tomu, aby povinný subjekt mohl požadovat úhradu nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Toto vyhledávání zahrnuje jak případy, kdy jsou požadované výzvy nalezeny, tak případy, kdy takové dokumenty nedohledá a poskytne informaci o jejich neexistenci. Povinný subjekt přitom nemůže nejprve informace vyhledat a teprve poté rozhodnout o zpoplatnění - to by totiž popíralo smysl zákona, jehož účelem je nahradit náklady vzniklé samotným vyhledáváním. Nejvyšší správní soud vykládal zákon o svobodném přístupu k informacím ve světle práva na svobodný přístup k informacím podle čl. 17 Listiny (body 34-41 napadeného rozsudku NSS). Na jeho závěrech v kontextu nynějšího případu neshledává Ústavní soud nic protiústavního. 14. Zadr