I.ÚS 947/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 947/09 ze dne 17. 3. 2010 N 56/56 SbNU 593 Počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. března 2010 sp. zn. I. ÚS 947/09 ve věci ústavní stížnosti MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s. r. o., IČ: 266 99 249, se sídlem Praha 1, Prokopská 8/296, proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 2007/381/had/MED č. j. had/8963/07, vyhotoveného dne 1. 11. 2007, a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008 č. j. 5 Ca 397/2007-62 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008 č. j. 5 Ca 397/2007-78) a Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 As 84/2008-108, jež se týkaly uložení pokuty stěžovatelce ve výši 200 000 Kč za zpracování televizní reklamy na potravinový doplněk, která měla uvést spotřebitele v omyl, že se jedná o léčivo. Výrok I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008 č. j. 5 Ca 397/2007-62 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008 č. j. 5 Ca 397/2007-78) a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 As 84/2008-108 byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a současně byly porušeny základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a její právní jistota dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Proto se uvedená rozhodnutí ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť prý jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatelka dále poukázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i na čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a tam uvedený princip, že státní moc má být vykonávána jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jakož i princip umožňující ukládat povinnosti pouze na základě zákona. Shora uvedeným rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč pro porušení § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění platném do 26. ledna 2006, (dále jen "zákon o regulaci reklamy"). Stěžovatelka jej měla porušit tím, že byla zpracovatelkou televizní reklamy na potravinový doplněk (PREVENTAN Quattro - mutace 1), který vzbuzuje v adresátu reklamy (spotřebiteli) dojem, že prezentovaný přípravek má schopnost účinně léčit bolest v krku. Jde tak o prezentaci reklamy, v níž jsou tyto léčebné účinky přípravku zdůrazněny, a spotřebitel je uveden v omyl, neboť přípravek je pouze doplňkem stravy, nikoliv léčivem. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byla správní žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí zamítnuta. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze, nepřípustně opominuly, že za porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy byla stěžovatelce uložena pokuta až po uplynutí zákonem stanovené jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty stanovené v § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Odkázala na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001 (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu, 9/2004, č. 329), s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94, podle kterého k určení počátku prekluzivní lhůty k uložení pokut postačí, aby vzniklo důvodné podezření z porušení povinnosti. Dnem, kdy se správní orgán o porušení povinností dozvěděl (tedy seznal, že došlo ke správnímu deliktu), je den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu oznámena nebo zjištěna jeho pracovníky při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi. Stěžovatelka má za to, že porušení povinnosti musel správní orgán zjistit již v rozmezí měsíců září 2005 až března 2006, kdy byl reklamní spot vysílán v televizi. Rozhodnutí o uložení pokuty však bylo vydáno až dne 29. srpna 2007, tedy nepochybně po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty. Stěžovatelka dále zpochybňovala naplnění skutkové podstaty daného správního deliktu. Namítla také, že posuzování správního orgánu bylo v rozporu s § 6b zákona o regulaci reklamy, neboť dle citovaného ustanovení odpovídá zpracovatel společně a nerozdílně se zadavatelem. Proto nemohla být v řízení uložena pokuta samostatně zadavateli i zpracovateli. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K výzvě Ústavního soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 9 As, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Uvedl, že základních, resp. obecných práv, zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, se lze domáhat jen v návaznosti na další zaručená práva. Pokud pak stěžovatelka poukázala na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení čl. 6 Úmluvy), prohlásil, že v předmětné věci nemohlo být do tohoto práva zasaženo, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a ve věci rozhodnutí vydal. To, že nevyhověl návrhu a celou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, neznamená zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí. K tvrzenému porušení čl. 17 Listiny pak Nejvyšší správní soud uvedl, že v žádném případě nemohlo dojít k porušení práva na informace, neboť napadený rozsudek ani svobodu projevu ani právo na informace nepopírá. Podstatnou částí ústavní stížnosti je tedy opakování námitek užitých již v kasační stížnosti. K námitce prekluze subjektivní lhůty odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku na č. l. 107, z něhož je patrné, že se Nejvyšší správní soud při řešení této právní otázky od ustálené judikatury neodchýlil. Totéž se prý týká i naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. Podle účastníka tak stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry správního orgánu. Zopakoval, že Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, může zasáhnout pouze v případě, kdy výklad a aplikace právních norem vykročí z mezí ústavnosti. To se však nestalo, neboť Nejvyšší správní soud se od ustálené judikatury neodchýlil. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 5 Ca, která uvedla, že stěžovatelka jen opakuje žalobní námitky, vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím správních soudů v její věci. Proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvádí, že se plně ztotožňuje s rozsudky Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu, které považuje za dostatečně podrobné, srozumitelné a přesvědčivé. Rada má za to, že podstatou ústavní stížnosti je opakování tvrzení a námitek, s nimiž se oba jmenované soudy vyrovnaly v rámci svého rozhodování. Dodává, že § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy jasně stanoví, jakým jednáním je spotřebitel uváděn v omyl; omyl je vyvolán obsahem reklamy, její obrazovou a slovní prezentací přisuzující potravině vlastnosti, které lze zaměnit s vlastnostmi a účinky léků. Rada proto není povinna zkoumat pravdivost tvrzení obsažených v reklamě, nýbrž obsah a způsob reklamy, a zvažovat, zda taková reklama působí na diváka tak, že vyvolává dojem, že je prezentován přípravek s léčivými účinky. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty Rada uvádí, že počátek běhu této lhůty nelze v žádném případě odvozovat od data vysílání předmětné reklamy, neboť správní orgán rozhoduje jako kolektivní orgán a ke svému rozhodnutí musí dojít procesně upraveným postupem. Rada má dále za to, že vyhláška č. 23/2001 Sb., kterou se stanoví druhy potravin určené pro zvláštní výživu a způsob jejich použití, byla již v roce 2004 zrušena, přičemž tato skutečnost nemá vliv na aplikaci § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy na reklamu na doplňky stravy. Připomíná, že § 6b odst. 1