I.ÚS 955/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 955/26 ze dne 7. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Valenty, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Nc 5303/2026-31 ze dne 25. února 2026, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a České republiky - Okresního soudu v Děčíně jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel vystupuje jako žalobce v soudním řízení proti vedlejší účastnici, v němž se domáhá připsání kreditu na svou elektronickou stravovací kartu ve výši 27 220 Kč oproti zaplacení 6 510 Kč, přičemž místně příslušným byl Okresní soud v Děčíně. Stěžovatel již v žalobě namítl podjatost všech soudců tohoto soudu a po předložení věci Krajskému soudu v Plzni tento soud rozhodl tak, že všichni soudci Okresního soudu v Děčíně jsou vyloučeni (výrok I) a že se věc přikazuje Okresnímu soudu v Lounech (výrok II). 3. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení celého napadeného rozhodnutí, podjatost soudců Okresního soudu v Děčíně však nezpochybňuje a argumentačně brojí pouze proti přikázání věci Okresnímu soudu v Lounech. K tomu namítá, že ačkoli v žalobě uvedl, že by věc měla být přikázána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, krajský soud v odůvodnění uvedl, že se účastníci k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, nevyjádřili. Krajský soud navíc v rozporu s § 12 odst. 3 občanského soudního řádu stěžovatele nikdy nevyzval k vyjádření, kterému soudu má být věc přikázána. Podle stěžovatele je přitom Okresní soud v Ústí nad Labem ze všech okresních soudů v Ústeckém kraji pro oba účastníky původního řízení soudem nejlépe dostupným. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že stěžovatel se u Okresního soudu v Lounech účastnil jednání v obdobné věci (sp. zn. 9 C 127/2023), jen týkající se jiného období. 5. Česká republika - Okresní soud v Děčíně ve vyjádření k ústavní stížnosti připustila, že krajský soud konstatoval, že stěžovatel skutečně v žalobě navrhl přikázání věci Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Přesto nicméně považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť by postup krajského soudu zřejmě mohl být vadou řízení uplatnitelnou v případném odvolacím řízení, navíc jde o dílčí procesní otázku, kterou je Ústavní soud zbytečně zatěžován za situace, kdy s největší pravděpodobností meritorní rozhodnutí v této věci nikdy nebude vydáno. Lze totiž očekávat, že se vyčká na rozhodnutí Nejvyššího soudu v podobné věci (týkající se jiného období; jde o rozhodnutí ve věci zmíněné ve vyjádření krajského soudu) a poté stěžovatel buď vezme žalobu zpět bez dalšího, nebo se účastníci na vyřešení sporných záležitostí dohodnou. 6. Stěžovatel v replice uvedl, že věc sp. zn. 9 C 127/2023 sice byla projednávána u Okresního soudu v Lounech, ale již tehdy tomu tak bylo na základě přikázání věci krajským soudem, k němuž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Podle stěžovatele navíc není relevantní, že jeden soudní senát Okresního soudu v Lounech je s věcí obeznámený, neboť věc může napadnout jinému soudnímu oddělení. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvedl, že nemá jiný procesní prostředek ochrany než ústavní stížnost a že Ústavní soud podobné ústavní stížnosti běžně (kvazi)meritorně přezkoumává. Vedlejší účastnice pak podle stěžovatele nepřípustně předjímá procesní postup soudu i účastníků řízení. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud považuje za stěžejní, že stěžovatel nepochybně souhlasí s tím, že o řešené (bagatelní) věci musí rozhodovat jiný soud než obecný soud žalovaného. Nejde tedy o to, že by proti vůli účastníka byla věc odňata původnímu zákonnému soudci, řeší se pouze to, který jiný soud má být zvolen. Ani v tomto směru se přitom stěžovatelovy námitky netýkají zásadních otázek např. podjatosti ve věci dále rozhodujícího soudu, řeší se čistě vhodnost toho kterého soudu z hlediska dopravy a dalších okolností, což je otázka do značné míry na uvážení obecného soudu a zjevně postrádající ústavní rozměr. Jistý ústavní význam by mohly mít námitky procesní povahy, jimiž stěžovatel namítá zásadní vady odůvodnění napadeného rozhodnutí a to, že se k postupu krajského soudu ani nemohl vyjádřit. Nicméně ani zde nelze pominout, že tyto námitky mají původ v řízení o bagatelním předmětu sporu, a ještě k tomu v jeho procesní výseči týkající se volby vhodného soudu. 9. Nutno připustit, že z hlediska výběru soudu, kterému má být věc přikázána, je odůvodnění napadeného rozhodnutí bezpochyby slabé, Ústavní soud nicméně krom již výše uvedeného přihlédl k tomu, že související věc již byla přikázána Okresnímu soudu v Lounech (a z ústavní stížnosti se nepodává, že by tato volba byla v tamním řízení nějak rozporována nebo že by jiné související věci byly přikázány jiným soudům). Daná věc se přitom nachází ve fázi dovolacího řízení, není tedy ani definitivně skončena. Za této situace se nejeví volba krajského soudu jako nelogická (viz i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Nd 521/2025-143 ze dne 29. 10. 2025), byť tato úvaha, která musela být účastníkům zřejmá, měla přesto být v napadeném rozhodnutí vyjádřena (viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/04 ze dne 25. 5. 2005 či sp. zn. II. ÚS 1996/23 ze dne 23. 8. 2023, bod 11). 10. Je také pravda, že v žalobě stěžovatel uvedl, že by věc měla být přikázána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, když krajský soud tuto tehdy nijak neodůvodněnou preferenci stěžovatele pominul, zároveň ale Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 25 C 424/2025 zjistil, že účastníkům bylo okresním soudem sděleno, že věc byla odeslána krajskému soudu k rozhodnutí o podjatosti. Stěžovateli (právnímu profesionálovi) tím byl poskytnut prostor, aby se případně i k volbě soudu nad rámec strohé zmínky v žalobě, která nemohla převážit nad tím, že související věc již byla přikázána Okresnímu soudu v Lounech, vyjádřil. Tohoto prostoru však nevyužil (v ústavní stížnosti to netvrdí), ačkoliv mu bylo z jiné věci dle jeho vlastních slov známo, že krajský soud již sám účastníky k vyjádření nevyzývá. Byť se tento postup krajského soudu může jevit nesprávným, platí, že ne každé procesní pochybení soudu nutně znamená porušení práva na soudního ochranu (viz např. bod 8 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1631/25 ze dne 9. 10. 2025 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1753/07 ze dne 1. 4. 2008), přičemž v této věci s ohledem na popsané okolnosti Ústavní soud toto porušení neshledal. 11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu