I.ÚS 973/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 973/07 ze dne 6. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 108/2005-64, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 83/2004-37, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče ze dne 9. 12. 2004, č. j. SOC 151474/2004, a proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6, odboru sociální péče ze dne 8. 10. 2004, č. j. soc/Pro/2004/3729, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 a ustanovení § 5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 "nejméně však částka uvedená v odstavci 7" a ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu předcházejících řízení doložil přehled příjmů za kalendářní rok 2003 ve výši 23.663,- Kč, v napadených rozhodnutích však správní orgány stejně jako správní soudy vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná dosahoval příjmu ve smyslu § 1 odst. 8 zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, kterého však stěžovatel reálně nedosahoval. Zákon dle stěžovatele tedy rozlišuje mezi životním minimem osob, které mají příjem z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti a mezi životním minimem ostatních osob, neboť osoby, které mají příjem z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti, se na základě zákonem stanovené fikce dosaženého příjmu nemohou stát sociálně potřebnými, ačkoli jejich skutečné příjmy nedosahují úrovně životního minima. Dle stěžovatele by v otázce sociální potřebnosti neměly být příjmy osob samostatně výdělečně činných posuzovány odlišně od příjmů zaměstnaných občanů, a měla by být u těchto osob také brána v úvahu nezaviněná omezení podnikajících osob. Stěžovatel má zato, že neexistují rozumné důvody pro to, aby byl vyloučen ze systému sociálních dávek jen proto, že je evidován jako osoba samostatně výdělečně činná a z této činnosti měl (byť nepatrný) příjem, jedná se tedy o porušení základního práva na rovnost v důstojnosti a právech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále došlo tím, že stěžovatel byl v předmětném období uvržen do stavu hmotné nouze, k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Aby stěžovatel nebyl dále v takové situaci diskriminován, byl nucen ukončit svou podnikatelskou činnost a ucházet se o podporu v nezaměstnanosti, čímž byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má zato, že stanovení fiktivních příjmů pro osoby samostatně výdělečně činné je v rozporu s čl. 30 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť ačkoli měl stěžovatel podle svých skutečných příjmů nárok na dávky státní sociální podpory, je oproti fyzickým osobám, které nejsou osobami samostatně výdělečně činnými, diskriminován. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 12. 2007 stěžovatel dodal, že byl v roce 1982 uznán plně invalidním a byl mu přiznán invalidní důchod, v roce 1988 mu byl přiznán invalidní důchod částečný, při novém posouzení jeho zdravotního stavu byl v roce 2006 uznán plně invalidním, přičemž ke zhoršení jeho zdravotního stavu přispěl mimo jiné stav hmotné nouze v předmětných letech. Stěžovatel se tak podle § 1 odst. 1 zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, považoval za sociálně potřebného, neboť neměl z důvodu své dlouhotrvající invalidity možnost si svůj příjem zvýšit. Fakt, že byl v roce 2003 osobou samostatně výdělečně činnou, by neměl být dle stěžovatele na úkor jeho právu na pomoc v hmotné nouzi, která nastala z důvodu nízkého příjmu, který neměl možnost si díky svému zdravotnímu stavu zvýšit. Současně přiložil k doplnění ústavní stížnosti dokumenty osvědčující jeho zdravotní stav. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 83/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 83/2004-37, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče ze dne 9. 12. 2004, č. j. SOC 151474/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru sociální péče ze dne 8. 10. 2004, č. j. soc/Pro/2004/3729, kterým nebyla stěžovateli přiznána jednorázová nebo měsíčně se opakující dávka sociální péče podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (dále jen "zákon č. 482/1991 Sb."). Městský soud v Praze dospěl k závěru, že správní orgány prvního i druhého stupně postupovaly v souladu se zákonem a vycházely ze správně zjištěných skutečností. Námitku stěžovatele, podle níž je aplikace výše citovaných ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem a s článkem 30 Listiny základních práv a svobod, neshledal soud důvodnou, neboť měl skutečnost, že zákonodárce upravil pro posouzení nároku na dávku sociální péče pro osoby samostatně výdělečně činné fikci dosaženého příjmu, za odůvodněnou charakterem jednotlivé výdělečné činnosti a založenou na objektivních a rozumných důvodech. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvedl námitky v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 3 Ads 108/2005-64, byla kasační stížnost zamítnuta. Ústavní soud si vyžádal ve smyslu § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k ústavní stížnosti, a to zejména v tom smyslu, jaký je účel a opodstatněnost ustanovení § 1 odst. 8 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a § 5 odst. 7 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Ministerstvo práce a sociálních věcí přípisem ze dne 3. 3. 2009 sdělilo, že tato ustanovení zakotvující fiktivní započítávání příjmu z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti bylo v zákoně č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, účinného do 31. 12. 2006, zakotveno od 1. 1. 2004. V zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, bylo obdobné ustanovení zakotveno od 1.7. 2004. Od tohoto data se pro oba systémy za příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti považuje měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok. Důvodem zavedení právní úpravy účinné v této podobě bylo omezení spekulativního jednání některých příjemců dávek sociální potřebnosti a státní sociální podpory, kteří vykazovali nízké nebo nulové příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Tyto osoby, přestože měly značné příjmy, tyto dle své úvahy investovaly a pro účely zákona o daních z příjmů měly dlouhodobě buď nulové příjmy nebo byly ve ztrátě, zatímco osobám, které mají příjmy ze závislé činnosti, zákon o daních z příjmů takové investice neumožňuje, přestože mají rovněž výdaje související se svojí výdělečnou činností. Rozhodnutí podnikatele, jak naloží se svými příjmy (přestože to umožňuje zákon o daních z příjmů), nemůže být titulem pro poskytování sociálních dávek. Také se vycházelo z principu obsaženého mj. v obchodním zákoníku, a to, že podnikání je činností za účelem dosažení zisku a lze tedy předpokládat, že příjmy z podnikání dosahují určité minimální úrovně. Praxe ukázala, že zavedený princip fiktivního příjmu byl opodstatněný, ale nebral v úvahu některé specifické situace, kdy příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti byl pro osobu příjmem doplňkovým a nepředstavoval hlavni zdroj příjmu. Proto od 30. 3. 2005 došlo ke změně tohoto ustanovení a u osoby, která si na živnostenský list pouze přivydělávala (její samostatná činnost byla vedlejší) nebo se její činnost nepovažovala za činnost samostatně výdělečnou činnou proto, že tuto činnost nevykonávala soustavně, byl brán pro účely stanovení nároku a výše dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory v potaz její skutečný příjem. Z výše uvedeného lze usoudit, že zvláštní úprava pro započítávání přijmu osoby samostatně výdělečně činné pro účely dávek sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory byla oprávněná, neboť