II.ÚS 1071/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1071/19 ze dne 18. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. Z., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3205/2018-264 ze dne 8. 1. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 75/2018-187 ze dne 26. 4. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 9 C 163/2015-152 ze dne 8. 11. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a M. H., zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) koupila v roce 2005 od žalobkyně (vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti) byt. Zhruba rok po převzetí bytu (k němuž došlo v listopadu roku 2005) podala na žalobkyni trestní oznámení, neboť nemovitost měla vady, na které stěžovatelka nebyla upozorněna. V následujícím trestním řízení byla žalobkyně pravomocně odsouzena pro spáchání trestného činu podvodu, kterého se podle trestních soudů dopustila tím, že při prodeji bytu stěžovatelce zatajila, že byt trpí podstatnými vadami, kterých si byla vědoma (ohledně nároků z odpovědnosti za vady sama vedla u soudu spor s dodavatelem stavby). V rámci adhezního řízení byla stěžovatelce přiznána náhrada škody ve výši 525 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla odkázána na občanskoprávní řízení (dalších 200 000 Kč měla stěžovatelka obdržet od manžela žalobkyně na základě smlouvy o narovnání). V civilním řízení o náhradu škody nejdříve nalézací a odvolací soud přiznaly stěžovatelce 400 000 Kč s příslušenstvím, ovšem Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1071/2013 ze dne 27. 5. 2014 tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že v daném případě nejde o náhradu škody, nýbrž o uplatnění práva z odpovědnosti za vady prodané věci, na čemž nic nemění posouzení nároku trestními soudy. Po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu vzala stěžovatelka žalobu zpět, což vedlo k podání žaloby vedlejší účastnicí. Touto žalobou požadovala z titulu bezdůvodného obohacení vrácení plnění, k němuž došlo na základě zrušených rozhodnutí v předchozím civilním řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni 766 807 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil, pouze co do částky 14 628 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Soudy vyšly z toho, že žalobkyně plnila bez právního důvodu, neboť rozsudky, na jejichž základě plnila, byly zrušeny, a stěžovatelce nesvědčil ani hmotněprávní nárok, jelikož u žalobkyně vady bytu neuplatnila a podle § 599 občanského zákoníku z roku 1964 tak veškeré nároky z titulu odpovědnosti za vady prekludovaly. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, jelikož rozhodnutí městského soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na právní zásadu, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Soudy údajně postupovaly v rozporu s touto zásadou, pokud posvětily důsledky protiprávního jednání, jehož podstatou bylo, že žalobkyně podvedla stěžovatelku a připravila ji o nemalé finanční prostředky. Stěžovatelka se přitom neztotožňuje s argumentací soudů, podle nichž se jí dostalo odškodnění v adhezním řízení. Jak stěžovatelka vysvětluje, částka přiznaná v trestním řízení nebyla zamýšlena jako úplná. Dle názoru stěžovatelky soudy podřadily její nárok pod § 599 občanského zákoníku z roku 1964 zcela nelogicky. Smyslem uvedeného ustanovení údajně bylo vytvoření právní jistoty v případě, kdy prodávající o vadách nevěděl, jelikož každá věc může mít skryté vady a jejich existence, pokud není nikým vyvolána, je přirozeným rizikem vlastníka. Proto za ně bývalý vlastník odpovídá po omezenou dobu. Přenos tohoto rizika na bývalého vlastníka byl tedy možný, pokud se z vady skryté stala vada zjevná a byla do šesti měsíců uplatněna. Smyslem tohoto ustanovení ale dle stěžovatelky nebylo vytvořit prostor pro podvodné jednání. Dále je v ústavní stížnosti poukazováno na judikaturu Ústavního soudu, podle které se námitka spočívající v zániku nebo oslabení práva může za určitých okolností dostat do rozporu s dobrými mravy. Za rozporné s dobrými mravy pak dle judikatury Ústavního soudu může být i přiznání formálně existujícího práva v podobě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Konečně stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly výrok rozhodnutí trestního soudu, v němž je obsaženo konstatování, že žalobkyně způsobila stěžovatelce škodu (nikoli tedy nárok z vady prodané věci). Za zásadní problém s ústavněprávní dimenzí stěžovatelka považuje skutečnost, že je justice vnitřně nekonzistentní a jedna její větev zcela popírá větev druhou, čímž se narušuje důvěra adresátů práva v právo jako takové. Poselství, které údajně soudy veřejnosti vyslaly, je takové, že žalobkyně sice byla odsouzena, ale v civilní rovině se vlastně nic nestalo. Za "absurdně nelogickou" považuje stěžovatelka úvahu soudu prvního stupně, podle něhož škoda, o níž se rozhoduje v adhezním řízení, potažmo škoda, která je zákonným znakem některých trestných činů, je něco jiného než škoda v civilním právu. Škoda je škoda a tento pojem má ve všech těchto souvislostech dle stěžovatelky stejný význam. Trestní soud rozhodl, že škoda byla způsobena a civilní soud dospěl k opaku. Soudy dle stěžovatelky sdělují adresátům práva, že zde existuje institucionalizovaná nespravedlnost ve prospěch pachatelů trestné činnosti a v neprospěch jejich obětí. Stát trestá viníky, leč oběti nechrání. Odsouzená si sice nesla důsledky nepodmíněného trestu, ale mohla si nakonec ponechat, oč stěžovatelku podvedla. Ústavní stížnost byla zaslána účastníkům a vedlejší účastnici řízení k vyjádření. Obvodní soud pro Prahu 6 se nevyjádřil. Městský soud v Praze odkázal na ústavní stížností napadený rozsudek a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud také odkázal na odůvodnění svého usnesení a dodal, že podstatou posuzované věci je skutečnost, že si stěžovatelka ponechala plnění, které obdržela na základě později zrušeného soudního rozhodnutí, pro který není hmotněprávní korelát, přičemž sama stěžovatelka zpětvzetím žaloby zabránila pokračování původního řízení, čímž znemožnila i případný ústavněprávní přezkum těchto rozhodnutí obecných soudů. Z těchto důvodů Nejvyšší soud také navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Vedlejší účastnice uvedla, že jediná, kdo na celém procesu prodeje a koupi bytu prodělala, byla ona, o čemž údajně svědčí i znalecké posudky. Vedlejší účastnice si nechala zpracovat znalecký posudek ústavem, který v rámci posouzení vad a ceny bytu údajně konstatoval vady dané nemovitosti maximálně ve výši 22 380,81 Kč, což je v případě jiné nemovitosti než novostavby v zásadě marginální, ne-li obvyklý rozsah vad. Z toho posudku také údajně plyne, že hodnota bytu byla 6 177 619,20 Kč, přičemž stěžovatelka jej zakoupila za 6 200 000 Kč. Stěžovatelka jakožto praktikující advokátka každopádně měla podle vedlejší účastnice dbát o svá práva, což nečinila a následně vše doháněla skrze trestní řízení, které údajně za tímto účelem zneužila. Vedlejší účastnice nadto podala návrh na povolení obnovy řízení, neboť s výsledkem trestního řízení nesouhlasí. Vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která v replice uvedla, že předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu měl pouze procesní účinky bez hmotněprávního věcného výroku. Dále stěžovatelka vysvětluje, proč musela vzít žalobu zpět a proč to netvořilo překážku pro posouzení dané otázky v novém řízení, přičemž nad vyjádřením Nejvyššího soudu "vyjadřuje určité rozpaky". Vedlejší účastnice pak dle stěžovatelky předkládá skutkový stav zcela jiný, než jak jej zhodnotily obecné soudy. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nepřihlížel ke skutkové argumentaci žádné ze stran, pro úplnost však uvádí, že je zcela zřejmé, že se vedlejší účastnice dopustila podvodu. Zároveň se stěžovatelkou odmítala komunikovat, stěžovatelce tak nic jiného než podat trestního oznámení nezbývalo. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentací vedlejší účastnice stran výše škody s tím, že sama vedlejší účastnice požadovala původně po developerovi více než stěžovatelka po ní. Znalecký posu