II.ÚS 1134/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1134/15 ze dne 8. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Otakar Folwarczny, zastoupený JUDr. Tomášem Chlebikem, společníkem Advokátní kanceláře Dextela s.r.o., se sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2012, č. j. 16 Co 230/2012-60, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, č. j. 21 Cdo 1814/2013-93, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 17. 4. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rovněž tvrdí, že byl odňat svému zákonnému soudci a že v jeho věci docházelo k průtahům ve smyslu čl. 38 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, vyplývá, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 62 C 62/2011-36, rozhodl tak, že žalovaná společnost OKD a. s. (dále jen "žalovaná") je povinna vystavit stěžovateli písemné potvrzení podle ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění před novelou provedenou nařízením vlády č. 69/2015 Sb. (dále jen "nařízení vlády č. 363/2009 Sb."), obsahující v části "zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31. 12. 1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb.", poznámku "ano". Žalovaná totiž vystavila stěžovateli shora specifikované potvrzení s poznámkou "ne", čímž podstatně ztížila postup stěžovatele v řízení o starobním důchodu. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť stěžovatel v průběhu měsíce prosince roku 1992 před nástupem na rekondiční pobyt a den po nástupu zpět na pracoviště nepracoval na pracovišti zařazeném do kategorie I.AA (zjednodušeně řečeno, nepracoval jako horník v podzemí). Okresní soud ovšem po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele je důvodná a rozhodl, jak je uvedeno shora. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné. Ve svém rozhodnutí vyšel zejména z ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., podle něhož zaměstnavatelé potvrzují na žádost osob u nich zaměstnaných v období od 1. ledna 1993 do 31. 12. 2008 a vykonávajících zaměstnání v hornictví, počet směn odpracovaných v hornictví, a to na tiskopisu vydávaném Českou správou sociálního zabezpečení. Nesouhlasil-li tedy stěžovatel s obsahem potvrzení vydaného podle § 4 citovaného nařízení vlády, měl se [stejně jako v případě nesouhlasu s obsahem evidenčního listu podle ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon "582/1991 Sb.")] obrátit na okresní správu sociálního zabezpečení a tam žádat o provedení opravy tak, jak to žádal u okresního soudu. Podle citovaného zákona totiž o správnosti či nesprávnosti potvrzení vydaného podle ustanovení § 4 citovaného nařízení vlády (respektive o správnosti či nesprávnosti údajů uvedených v evidenčním listu), rozhodují jiné orgány než soudy. Krajský soud proto dospěl k závěru, že není dána jeho pravomoc v občanském soudním řízení, aby se zabýval stěžovatelovou žalobou, neboť podle zákona projednávají a rozhodují předmětný spor jiné orgány než soudy. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s právním názorem krajského soudu. Zdůraznil přitom, že v posuzovaném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), tzn. ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních. Pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. by přitom byla tedy dána jen tehdy, stanovil-li by to zákon. Podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995 (dále jen "zákon 100/1988 Sb.") se občanovi přiznával za stanovených podmínek nárok na starobní důchod již při dosažení 55 let věku. Jedním z předpokladů bylo, aby byl zaměstnán nejméně 15 roků v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech a aby byl zařazen do I. pracovní kategorie. Následnou novelizací předpisů z oblasti sociálního zabezpečení - zahrnující mimo jiné i shora citované nařízení vlády č. 363/2009 Sb. - byla ale tato kategorizace zrušena a nebyla zahrnuta ani do evidenčních listů ve smyslu § 38 zákona č. 582/1991 Sb. Citované nařízení vlády přitom bylo vydáno na základě zmocnění obsažného v ustanovení § 107 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Řízení ve věcech důchodového pojištění je přitom podle Nejvyššího soudu upraveno zákonem č. 582/1991 Sb. tak, že sociální zabezpečení (které zahrnuje i důchodové pojištění) provádí orgány sociálního zabezpečení. Citovaný zákon, ani jiný právní předpis přitom nestanoví pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat věci z oblasti sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění. Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném požadavku souvisejícím s řízením o dávce důchodového pojištění zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu shora zmiňovaného ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že projednání a rozhodnutí dané věci stěžovatele brání nedostatek pravomoci soudu, je tak správný. 5. Stěžovatel zejména namítá, že v roce 1993 nemohl postupovat podle předpisů, jež nabyly účinnosti až o několik let později. Soudy tedy nesprávně konstatují, že stěžovatel neměl podávat žalobu k soudu a měl naopak postupovat v rámci správního práva. Nelze rovněž souhlasit se stanoviskem, že pokud se stěžovatel neztotožňoval s obsahem potvrzení, měl se obrátit - stejně jako v případě nesouhlasu s obsahem evidenčního listu - na příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení a tam žádat provedení opravy. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že se neměl obracet nikam jinam než na soud, neboť tento postup stěžovatele nic nevylučuje a rozhodně nemohla být pravomoc obecných soudů přenesena na jiné orgány "jakousi směrnicí FMPE č. 3/1989 Sb.", která nebyla obecně závazným právním předpisem. Nelze prý také zaměňovat evidenční list s potvrzením o zařazení do pracovní kategorie a tvrdit, že zákonem daná pravidla postupu nesouhlasu s evidenčním listem se vztahují i na postup při nesouhlasu s potvrzením podle ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. Faktem také zůstává, že u Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné nyní celá záležitost "leží" asi od 16. 2. 2015 a správní orgán odmítá v řízení jednat a rozhodnout s odůvodněním, že předmětné řízení nespadá do jeho pravomoci. Nařízení vlády č. 363/2009 Sb. nelze údajně v případě stěžovatele použít též proto, neboť nepostihuje období, na které stěžovatel žádá vystavení svého potvrzení. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za sp