II.ÚS 1148/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1148/20 ze dne 19. 2. 2021 U 4/104 SbNU 453 Prostředky právní ochrany oběti diskriminace v přístupu k zaměstnání   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Čaušević, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2770/2019-795 ze dne 21. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Pražská teplárenská, a. s., se sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7, zastoupené Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem, se sídlem Husova 240/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka byla zaměstnána u vedlejší účastnice a v roce 2005 se u ní zúčastnila výběrového řízení na pozici finanční ředitelky, na kterou však nebyla přijata. Proti výsledku výběrového řízení se bránila žalobou, v níž namítala diskriminaci z důvodu pohlaví a domáhala se od vedlejší účastnice omluvy, náhrady nemajetkové újmy v penězích a odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy na daný druh práce. Ústavní stížnost stěžovatelky se týká nepřiznání posledního z uvedených nároků. 2. O žalobě stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy opakovaně. Obvodní soud pro Prahu 7 nejdříve žalobu zamítl, neboť v jednání vedlejší účastnice nespatřoval diskriminaci, a Městský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil. Rozsudek městského soudu v dovolacím řízení zrušil Nejvyšší soud, podle něhož byla stěžovatelka ve srovnání s ostatními uchazeči znevýhodněna a městský soud se dostatečně nezabýval otázkou tvrzeného diskriminačního důvodu, který bylo ve světle sdíleného důkazního břemene třeba považovat za prokázaný, pokud nebyl vyvrácen. Městský soud následně zrušil i rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Obvodní soud ještě dvakrát žalobu zamítl, ale obě tato rozhodnutí městský soud postupně zrušil, přičemž v druhém případě již nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát obvodního soudu. 3. Teprve poté obvodní soud rozsudkem č. j. 26 C 25/2006-684 ze dne 15. 12. 2017 shledal, že stěžovatelka byla diskriminována, a má proto právo na uveřejnění omluvy. Nicméně v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích a odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy obvodní soud žalobu zamítl. K otázce odstranění následků diskriminace konstatoval, že se jednalo "o ztrátu příležitosti žalobkyně dosáhnout na určitý statek" a že neúspěšný uchazeč o zaměstnání nemůže požadovat uzavření pracovní smlouvy, ledaže by prokázal, že by ve výběrovém řízení s jistotou uspěl (např. protože nikdo jiný nesplňoval požadované předpoklady). To se však podle soudu stěžovatelce prokázat nepodařilo, neboť nebylo postaveno najisto, že by ona jediná ve výběrovém řízení uspěla. 4. Proti zamítavým výrokům se stěžovatelka odvolala, ale městský soud rozhodnutí (kromě výroku o nákladech řízení) potvrdil rozsudkem č. j. 54 Co 286/2018-737 ze dne 24. 10. 2018. V otázce odstranění následků diskriminace se ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu a nadto odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě diskriminace před vznikem pracovního poměru není přiměřeným způsobem odstranění jejích následků přijetí uchazeče do pracovního poměru. 5. Na základě dovolání zrušil Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodnutí nižších soudů v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích a vrátil jim věc k dalšímu řízení. Vytkl jim přitom, že se otázkou náhrady nemajetkové újmy nezabývaly ze všech hledisek, k nimž je třeba při posuzování tohoto nároku přihlížet. Ve vztahu k odstranění následků diskriminace Nejvyšší soud výrokem I napadeného rozsudku dovolání odmítl. Při řešení právní otázky, zda se může stěžovatelka úspěšně domáhat odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy, zejména odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi (tj. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4429/2013 ze dne 18. 12. 2014 a sp. zn. 21 Cdo 2124/2015 ze dne 15. 3. 2016). V té vyslovil názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby na odstranění následků diskriminace je, že tyto následky v době rozhodování soudu trvají a způsob jejich odstranění navržený v žalobě je "přiměřený porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminaci, k níž v konkrétním případě došlo". Přiměřenost je přitom třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu (např. i z pohledu možnosti vykonat rozhodnutí prostředky soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce) a způsob odstranění následků musí odpovídat "povaze a rozsahu porušování (diskriminace), jehož následky mají být odstraněny". V případě diskriminace, k níž došlo před vznikem pracovního poměru, není podle Nejvyššího soudu přiměřeným způsobem odstranění jejích následků přijetí uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru, neboť ten může vzniknout jen se souhlasem zaměstnance a zaměstnavatele. To stejné podle Nejvyššího soudu platí i v případě, že diskriminační jednání ve výběrovém řízení dopadlo na stěžovatelku, která již byla u vedlejší účastnice zaměstnána, neboť i pro změnu pracovního poměru je zásadně třeba souhlasu obou stran. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod posoudit dotčenou právní otázku jinak, vyhodnotil dovolání v této části jako nepřípustné. 6. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje toliko proti výroku I napadeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání v části týkající se odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy. II. Argumentace účastníků 7. Podle stěžovatelky byl výrokem I napadeného rozsudku porušen zákaz diskriminace dle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do značné míry zopakovala svou argumentaci obsaženou v dovolání. Především namítá, že důkazy provedené soudem prvního stupně postačují k závěru, že by ve výběrovém řízení s jistotou uspěla, kdyby nebyla diskriminována. Odkaz na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky nepřiléhavý, protože v době diskriminačního jednání již byla zaměstnankyní vedlejší účastnice. Kromě toho je stěžovatelka přesvědčena, že otázku odstranění následků diskriminace měl Nejvyšší soud posoudit jinak, neboť soudem stanovené uzavření pracovní smlouvy jakožto prolomení zásady autonomie vůle je přípustným a nejúčinnějším prostředkem nápravy a bez této možnosti by právní ochrana před diskriminací byla fakticky k ničemu. 9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud a vedlejší účastnice. Pro rozhodování Ústavního soudu vyjádření nepřinesla nic nového, proto stěžovatelce ani nebyla zasílána k replice. III. Hodnocení Ústavního soudu 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či neresp