II.ÚS 1159/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1159/15 ze dne 3. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Dimunové, zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2014 č. j. 27 C 18/2014-44 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 č. j. 30 Co 36/2015-74, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2014 č. j. 27 C 18/2014-44 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalované zaplacení částky 605,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 12. ledna 2014 do zaplacení a částky 12 576,25 Kč (výrok pod bodem I.). Dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 9 486,40 Kč (výrok pod bodem II.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně - v souladu s poučením poskytnutým soudem prvního stupně - odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 č. j. 30 Co 36/2015-74 bylo odvolání žalobkyně s odkazem na ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok pod bodem I.) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 968,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně stěžovatelku vadně poučil o přípustnosti odvolání proti jeho rozsudku vydanému v bagatelní věci, považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2014 č. j. 27 C 18/2014-44 za včas podanou. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně posoudil její nárok nikoli jako nárok bagatelní a přípustnost odvolání zde nebyla ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. omezena. Proto proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, neboť jak vyplývá z napadaného rozhodnutí, je takovéto odvolání přípustné, ačkoli původní návrh žaloby byl stěžovatelkou koncipován jako tzv. bagatelní spor ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. s plněním nižším než 10.000,- Kč (jistina ve výši 605,- Kč a všechny ostatní nároky byly stěžovatelkou označeny jako příslušenství). Stěžovatelka se cítí být zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, když obecné soudy při svém rozhodování ve věci samé aplikovaly neefektivní a zcela nelogickou právní úpravu, resp. rozhodovací praxi na předmětný spor a zcela opominuly základní zásady civilního práva, na které stěžovatelka poukazovala, jak ve svých podáních ze dne 12. 11. 2014 a 28. 11. 2014 před soudem prvního stupně, tak zejména pak ve svém odvolání ze dne 15. 12. 2014. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí pouze o argumentaci žalované, která předložila tři rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 397/2008, č. j. 25 Cdo 1612/2004 a č. j. 25 Cdo 397/2008, přestože žádný z uvedených judikátů nemá skutkově totožný základ se skutkovým stavem v řízení a žádný se netýkal porušení povinnosti prodejce uvedené v § 619 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na základní zásady civilního práva a na délku soudního řízení, a s ohledem na praktický a v reálném životě zcela logický postup při efektivním docílení výsledku řešení sporných práv způsobem rychlým a hospodárným, uplatnila svůj nárok zcela správně. Aniž by stěžovatelka nárokovala zdlouhavou žalobou odstranění vady a pak případně žádala o výkon rozhodnutí, tuto vadu sama rychle a efektivně odstranila (bez odkladu po té, co odstranění vady žalovaná odmítla) a požadovala z obecné odpovědnosti za škodu takto vzniklé náklady na odstranění vady nahradit. Takovým postupem jednala stěžovatelka zcela v souladu se základními zásadami práva, jak byly specifikovány a řádně odůvodněny v odvolání stěžovatelky. III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V souzené věci Městský soud v Praze dospěl k závěru, že v daném případě není odvolání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť jím žalobkyně brojí do částky, která peněžité plnění 10 000,- Kč nepřevyšuje. Jak vyplývá ze žalobního návrhu, žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení 605,- Kč jako majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech na opravu kabelky zakoupené u žalované, která řádně nevyřídila její reklamaci, a dále částky 12 576,25 Kč, představující náklady, jež vynaložila na právní zastoupení a na vypracování znaleckého posudku k zajištění možnosti uplatnit uvedenou pohledávku z titulu náhrady škody. Městský soud s odkazem na ustanovení § 121 odst. 3 o. s. ř. dovodil, že je třeba uvedené náklady v celkové výši 12 576,25 Kč hodnotit jako příslušenství pohledávky 605,- Kč, neboť dle tohoto ustanovení příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Při posuzování přípustnosti odvolání ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. se přitom k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem ke kogentní zákonné úpravě přípustnosti odvolání nemůže být přípustnost odvolání založena, a nic na tom nemůže změnit ani nesprávné poučení soudu, že v daném případě je odvolání přípustné. Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud tedy postupoval správně, když odvolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, když v souzené věci neměl rozsudek soudu prvního stupně povahu ani rozsudku pro uznání ani povahu rozsudku pro zmeškání. Ústavní soud ověřil, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti městského soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, k tomu uvádí Ústavní soud následující: Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka j