II.ÚS 1217/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1217/08 ze dne 11. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r. o., IČ: 60726121, se sídlem Hovorny 222, PSČ: 696 12, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008, č. j. 2 As 54/2007-94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 5 Ca 350/2006-57, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 16 odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České biskupské konference, IČ: 00540838, se sídlem Thákurova 3, 160 00 Praha 6, zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem v Pardubicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků správních soudů. Tvrdí, že v řízení před nimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že rozhodnutí odporují čl. 26 odst. 2 Listiny, podle něhož může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, a také článku 10 Ústavy České republiky. Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl žalobu proti rozhodnutí České biskupské konference nevyhovět stěžovatelčině žádosti o udělení souhlasu s používáním označení mešní víno při uvádění vína do oběhu. Nebyly podle něj totiž splněny zákonné podmínky pro věcný přezkum, konkrétně mu chyběla pravomoc projednání žaloby. Městský soud uvedl, že soudní řád správní dává pravomoc rozhodovat ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jde-li o rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy, jímž bylo rozhodováno o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy. Zásadní otázkou v posuzované věci bylo ve světle uvedeného určit, zda neudělení souhlasu stěžovatelce k používání označení mešní víno je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, jímž mohla být žalobkyně zkrácena na svém veřejném subjektivním právu. Soud na ni odpověděl negativně; napadené sdělení České biskupské konference rozhodnutím správního orgánu o veřejném subjektivním právu stěžovatelky není. Mešní víno je vínem, které splňuje požadavky Římskokatolické církve, přičemž posouzení, které víno konkrétně to je, spadá do vnitřní autonomie této církve. Nic na tom nemění ani fakt, že mešní víno je předmětem obchodu, jak v řízení zdůrazňovala stěžovatelka. Stěžovatelka se poté obrátila na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Ten ji ovšem nyní napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Své uvažování vymezil otázkou, zda poskytování souhlasu s uvedením vína do oběhu podléhá soudnímu přezkumu, tedy zda jde o rozhodování o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob. Osobou příslušnou rozhodovat o udělení souhlasu byla Církev římskokatolická, zastupovaná Českou biskupskou konferencí coby svým statutárním orgánem, která není orgánem moci výkonné či územního samosprávného celku, je nicméně právnickou osobou, jíž byla zákonem svěřena určitá rozhodovací pravomoc, a Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda tato pravomoc je či není rozhodováním o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy. Stejně jako předtím Městský soud v Praze dospěl i on k závěru, že nikoliv, když se jedná o rozhodování v hranicích vnitřní autonomie církví. Vyložil, že mešní víno je ze své definice vínem, které je způsobilé k použití při katolické mši. Předmětný souhlas je pak souhlasem s tím, že určité víno je způsobilé být při mši používáno. Udělení souhlasu je tedy primárně vysláním informace, že dané víno smí být používáno při mši, neboť splnilo všechny podmínky, které daná církev pro použití vína jako mešního stanoví. Tato informace církve je určena především jejím duchovním, kteří při liturgickém obřadu víno používají. Je také věcí církve, zda souhlas udělí všem vinařům, kteří splňují podmínky, či jen některým. Připuštění soudního přezkumu by ve své podstatě znamenalo přezkoumávání rozhodnutí církve, jaká vína chce používat při svých obřadech a jaká nikoliv, včetně možnosti zrušení takového jejího rozhodnutí. Stát by tak fakticky vnucoval určitá vína pro potřeby bohoslužeb. Z výhody v obchodní soutěži, za kterou stěžovatel dané označení považuje, nelze odvozovat žádné subjektivní právo, či dokonce nárok, aby označení získal každý, kdo splňuje stanovené podmínky. Církev je pouze jedním z řady odběratelů vína a nemá povinnost zdůvodňovat, proč některé víno odebírá a jiné nikoliv. Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí. Uvádí, že již dříve dodržovala při výrobě vína zvyklosti Římskokatolické církve pro výrobu mešního vína. Toto víno také uváděla na trh a označovala jako mešní. V důsledku změny právní úpravy, kdy označení vína jako mešního získalo charakter specifického označení, potřebovala počínaje dnem 1. 7. 2006 pro výrobu a distribuci souhlas příslušné církve. Stěžovatelka o něj požádala vedlejší účastnici, která to bez uvedení důvodu odmítla, a očekávala tedy, že se před správním soudem dovolá ochrany svých práv. Tvrdí, že obecné soudy zcela ignorovaly jí navržené důkazy k prokázání tvrzení, že označování vína mešním není předmětem vnitřní autonomie církve, ale regulací obchodu s ním. Víno označované jako mešní je běžnou tržní komoditou, která není určena jen k liturgickým účelům. Pro specifický pečlivý výrobní postup je vyhledáváno i běžnými konzumenty, je předmětem spotřební daně a na rozdíl od jiných liturgických předmětů se na něj nevztahovala a nevztahují žádná zvýhodnění, např. celní či daňová. Pojem mešní víno se také nevztahuje pouze k jedné církvi, shodné požadavky na výrobu má celá řada církví. Stěžovatelka správním soudům nabízela důkazy k vyvrácení úvah o mešním vínu jako interní otázce Římskokatolické církve a jejich "absolutní" opomenutí znamená zásah do jejího práva na spravedlivý proces, které má ústavněprávní intenzitu. Porušení čl. 26 odst. 2 Listiny a čl. 10 Ústavy stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy aplikovaly ustanovení zákona, které je v rozporu s právem Evropských společenství, konkrétně zásadou volného pohybu zboží; poukazuje na rozhodnutí známé jako Cassis de Dijon. Jiné členské státy prý podobné omezení nemají, předběžný souhlas církve musí mít jen český výrobce. Předmětné ustanovení je nekonkrétní co do označení subjektů oprávněných udělovat souhlas, může jej poskytnout prakticky kdokoliv, kdo se za církev označí. Protože pojem mešní víno není právními předpisy nijak vymezen, jako mešní víno může být označeno prakticky jakékoliv víno. Závěrem stěžovatelka poznamenává, že katolickou církev oslovila pouze z důvodu svědomí, neboť je její členkou, ačkoliv se tak dostala oproti ostatním soutěžitelům, kteří bez jakýchkoliv zábran získali souhlas, do nevýhodnějšího postavení. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že odpověď na otázku, zda určitý typ jednání soukromoprávní osoby má či nemá být označen jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, je odpovědí ze své povahy abstraktní, a tedy značně nezávislou na konkrétních okolnostech. Za této situace nemohly mít důkazy navrhované stěžovatelkou (objem prodejů vína za poslední čtyři kalendářní roky, hrubý obrat a deset největších odběratelů konkurenčního vinařství či jeho inzerce) význam pro rozhodování správních soudů. Porušení čl. 26 odst. 2 Listiny stěžovatelka nijak nekonkretizuje, každopádně ale nerozporuje, že v daném případě její činnost zákonem omezena byla. Ohledně čl. 10 taktéž nebyla uvedena žádná mezinárodní smlouva spadající do jeho vymezení. Odkaz stěžovatelky na zajišťování volného pohybu zboží v právu Evropských společenství je nepřípadný, neboť to se děje formami vlastními pouze Evropským společenstvím, a to vnitřní legislativní činností a judikatorní činností Evropského soudního dvora, nikoliv tedy formou mezinárodních smluv. Také podle vedlejší účastnice jsou závěry správních soudů ústavně konformní a jejich pravomoc k projednání žaloby nebyla dána. Mešní víno je vínem, které dle stanoviska Církve římskokatolické splňuje požadavky pro účely její liturgie, svůj původ, význam a obsah má výlučně v liturgii Římskokatolické církve a spadá mezi její výsostné vnitřní záležitosti. Účelem označení je výlučně jeho užití při liturgii, nikoliv dosažení zisku a relevantní trh tímto vínem nemůže vznikat. K námitce nerespektování práva Evropských společenství vedlejší