II.ÚS 1250/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1250/20 ze dne 3. 3. 2021 N 43/105 SbNU 16 Ochrana autonomie vůle a zásady pacta sunt servanda při posuzování otázky platnosti nájemní smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Mareše, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Slupi 134/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 26 Cdo 4235/2019-231, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2019 č. j. 26 Co 137/2019-184 ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019 č. j. 26 Co 137/2019-190 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. prosince 2018 č. j. 7 C 83/2018-125, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha-východ a společnosti Boček, spol. s r. o., se sídlem Sibřina, Křenice 11, Praha-východ, zastoupené Mgr. Josefem Vackem, advokátem, se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. 26 Cdo 4235/2019-231, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Co 137/2019-184 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2019 č. j. 26 Co 137/2019-190 a rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 12. 2018 č. j. 7 C 83/2018-125 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. 26 Cdo 4235/2019-231, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Co 137/2019-184 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2019 č. j. 26 Co 137/2019-190 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 12. 2018 č. j. 7 C 83/2018-125 se ruší. Odůvodnění Řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel se domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na údajné porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ bylo ve věci žalobce, společnosti Boček, spol. s r. o., (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto, že stěžovatel je povinen do 2 měsíců ode dne právní moci rozsudku vyklidit v rozsudku specifikovaný byt v Ř. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřenou nájemní smlouvu nelze považovat za platnou ve smyslu § 663 a násl. občanského zákoníku, neboť v ní absentuje dohoda o úplatě. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvostupňového. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 26 Cdo 4235/2019-231 odmítl a stěžovateli uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že předmětnou nájemní smlouvu je nutno považovat po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií za smlouvu o výpůjčce a po následující dobu za úplatnou smlouvou nájemní s tím, že smlouva je absolutně neplatná, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti smlouvy o nájmu bytu (ujednání o úplatě). Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel podal ústavní stížnost, neboť obecné soudy podle jeho názoru neposoudily individuální okolnosti případu ve všech jeho souvislostech, nerespektovaly princip autonomie vůle subjektů soukromého práva a zásadu pacta sunt servanda a nedaly přednost výkladu, který vede k závěru o platnosti právního jednání. Dovolacímu soudu pak stěžovatel rovněž vytkl, že jeho rozhodnutí, co do posouzení nájemní smlouvy jako smlouvy smíšené, bylo pro něj zcela překvapivé a že dovolací soud stěžovatele se svým právním názorem, jenž byl odlišný od výkladu předchozích soudů, neseznámil a nedal mu možnost se k takovému odlišnému právnímu názoru jakkoli vyjádřit. 4. Stěžovatel konstatoval, že podstata ústavní stížnosti se týká výkladu komplexu tří smluv, jež uzavřel v roce 1998 a na základě nichž užívá byt se samostatným vchodem (blíže smlouvami specifikovaný), který se nachází v suterénu a přízemí budovy na adrese X v Ř. K uzavření předmětných smluv došlo za následujících okolností: Roku 1998 se na stěžovatele obrátil JUDr. Karel Dufek, ředitel společnosti MONITEX 95, a. s., (tj. právní předchůdkyně vedlejšího účastníka) s nabídkou odkupu prostor, které tvoří byt. Tyto prostory JUDr. Dufek nabízel k prodeji spolu s částí pozemku st. p. č. XY, k. ú. Ř., přináležející k bytu, a to za částku 800 000 Kč. Stěžovateli se v dané době dařilo v podnikání a s koupí bytu a souvisejícího pozemku souhlasil. K rukám JUDr. Dufka proto složil částku 800 000 Kč. JUDr. Dufek sliboval, že byt na stěžovatele převede, nicméně k převodu nedocházelo. Vzhledem k tomu, že tento stav trval již cca půl roku, přičemž ze strany JUDr. Dufka ani společnosti MONITEX nedošlo k vrácení částky 800 000 Kč stěžovateli, přišel JUDr. Dufek s řešením vzniklé situace. Byly uzavřeny tři dále uvedené, vzájemně provázané smlouvy, na základě nichž bylo ve prospěch stěžovatele sjednáno právo užívání daného bytu a podmínky tohoto užívání. Smyslem těchto smluv přitom bylo reagovat na nastalou situaci a vztahy mezi účastníky smluv tímto narovnat. Smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem, JUDr. Dufkem a společností MONITEX nejsou typovými smlouvami, to však dle stěžovatele nemůže mít vliv na jejich závaznost pro smluvní strany či jejich právní nástupce. 5. Jedná se o tyto tři vzájemně provázané smlouvy: Smlouva mezi držiteli akcií firmy MONITEX 95, a. s., uzavřená mezi JUDr. Karlem Dufkem a stěžovatelem dne 15. 11. 1998 (dále jen "smlouva mezi držiteli akcií"), kterou si strany sjednaly podmínky, za kterých bude stěžovatel držitelem 34 % akcií společnosti MONITEX, včetně vzdání se práva držitele akcií (vyjma práva účasti a hlasování na valné hromadě), a to zejména práva na podíl na zisku, za současného sjednání práva stěžovatele v rámci a po dobu držení 34 % akcií firmy MONITEX bezplatně užívat byt, přičemž toto užívání bude řešeno samostatnou smlouvou (tj. nájemní smlouvou - viz dále). Stěžovatel je stále držitelem předmětných akcií. Druhou smlouvou byla smlouva o převodu akcií firmy MONITEX 95, a. s., uzavřená mezi držitelem akcií společnosti MONITEX, JUDr. Karlem Dufkem a stěžovatelem dne 15. 11. 1998. Touto smlouvou bylo sjednáno předání 34 % akcií společnosti MONITEX, tj. 340 kusů v uvedené číselné řadě, kdy nominální hodnota 1 akcie činila 1 000 Kč, stěžovateli za smluvenou cenu 800 000 Kč. Smlouvou bylo potvrzeno, že částku 800 000 Kč zaplatil stěžovatel před podpisem smlouvy k rukám JUDr. Karla Dufka a že převod je neoddělitelně vázán na smlouvu mezi akcionáři, tj. na smlouvu mezi držiteli akcií. Další smlouvou byla nájemní smlouva, uzavřená dne 30. 11. 1998 mezi společností MONITEX, jednající JUDr. Karlem Dufkem jako předsedou představenstva, a stěžovatelem (dále jen "nájemní smlouva"). Smlouvou bylo sjednáno právo stěžovatele užívat byt a práva a povinnosti stran při tomto užívání. Zejména si smluvní strany v čl. III smlouvy dojednaly: "Účastníci se dohodli, že po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií fy. MONITEX 95 a.s. ze dne 15. 11. 1998 bude nájemce v rámci držení 34% akcií fy MONITEX 95 a.s. užívat předmět nájmu bezplatně. Služby spojené s užíváním předmětu nájmu (dodávky el. energie, vodné, stočné a náklady na vytápění) si bude nájemce hradit ze svých prostředků." Stěžovatel opět zdůraznil, že smlouvy jsou vzájemně provázány, přičemž v řízení opakovaně zdůrazňoval, že bez toho by smlouvy nikdy neuzavřel. Stěžovatel dále uvedl, že byt mu byl předán ve stavu vyžadujícím provedení zásadních úprav a oprav, aby mohl dlouhodobě sloužit k jakýmkoli (ať už bytovým, či nebytovým) účelům. Vzhledem ke stěžovatelem uhrazenému plnění ve výši 800 000 Kč a ke stavu, v němž byl byt stěžovateli předán, pak bylo v nájemní smlouvě stranami ujednáno, že pokud by pronajímatel nebo jeho právní nástupce dal stěžovateli výpověď před uplynutím sjednané doby nájmu (99 let), zavazuje se vzhledem k investicím stěžovatele zaplatit stěžovateli jím prokazatelně vynaložené náklady do pronajatého bytu, eventuálně ve výši zjištěné znaleckým posudkem, a to do třiceti dnů ode dne doručení písemné výpovědi. Výpovědní doba byla z týchž důvodů sjednána jako pětiletá. 6. Stěžovatel prý zpočátku k bytu přistupoval především jako k investici (byt mohl dle nájemní smlouvy užívat jak k bytovým, tak k nebytovým účelům). V roce 2010 mu však zemřela družka, a byl tak nucen vystěhovat se z tehdejšího bydliště. Od léta 2010 proto byt užívá k bydlení. Na základě výslovného ujednání v nájemní smlouvě, které stěžovatele opravňu