II.ÚS 1276/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1276/20 ze dne 31. 3. 2021 U 8/105 SbNU 457 Povinnost osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu cizincem na zastupitelském úřadu České republiky v zemi původu   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bui Van Hieu, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. 8 Azs 351/2018-50, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 15 A 110/2018-74, rozhodnutí ministra zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 5. 2018 č. j. 110653-3/2018-OPL a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 9. 3. 2018 č. j. 1008/2018-HANOKO-3, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), rozhodnutí ministra zahraničních věcí České republiky (dále též jen "ministr") a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále též jen "velvyslanectví"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. I. Rekapitulace skutkového stavu a obsahu napadených rozhodnutí 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je státním občanem Vietnamské socialistické republiky (dále jen "Vietnam") a žije na území České republiky od roku 2010 bez pobytového titulu; jeho manželka a nezletilé děti mají na území České republiky trvalý pobyt, byť jsou také státními občany Vietnamu. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žádosti stěžovatele ze dne 23. 1. 2018 o udělení povolení k dlouhodobému pobytu, která byla spojena se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Velvyslanectví zamítlo žádost o udělení výjimky z povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a zastavilo řízení o samotné žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. V odůvodnění připomenulo, že zákon o pobytu cizinců zakotvuje povinnost sjednat si termín osobního podání žádosti způsobem zveřejněným na úřední desce zastupitelského úřadu a navazující povinnost osobně podat žádost ve sjednaném termínu. Na upuštění od této povinnosti není právní nárok a lze tak učinit pouze výjimečně v odůvodněných případech. Velvyslanectví však zdůraznilo, že stěžovatel se ani nepokusil sjednat si termín osobního podání žádosti a v žádosti netvrdil žádné skutečnosti, které by se vymykaly průměru a byly s to odůvodnit výjimečné upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na zastupitelském úřadu. 3. O rozkladu rozhodl ministr zahraničních věcí ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítl a usnesení zastupitelského úřadu potvrdil. V odůvodnění se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele stran nedostatečnosti odůvodnění, přepjatého formalismu, nepřiměřenosti povinnosti vycestovat z České republiky za účelem osobního podání žádosti, nepřiměřeně tvrdých dopadů této povinnosti do oblasti jeho rodinného života a praktické jistoty stěžovatele, že vyřízení jeho žádosti by trvalo dlouhé měsíce nebo léta. Ministr mj. zdůraznil, že trvání na osobním podání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu není projevem přepjatého formalismu, nýbrž sleduje legitimní cíl spočívající v ověření totožnosti, motivací, záměrů, osobních a jiných poměrů žadatele, zhodnocení případných bezpečnostních rizik spojených s jeho pobytem atp. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 10 Azs 153/2016-62), které lze jen obtížně ověřit při podání žádosti bez osobního kontaktu s pracovníky velvyslanectví, již jsou podrobně seznámeni s poměry v daném státě. 4. O správní žalobě stěžovatele rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že ji zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud nařídil ústní jednání, které se uskutečnilo dne 10. 10. 2018. Po slyšení stran a provedení dokazování uzavřel, že podaná správní žaloba není důvodná. Připomněl právní úpravu a judikaturu týkající se formy podávání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu a vyložil, za jakých podmínek lze upustit od povinnosti osobního podání žádosti na zastupitelském úřadu. Zdůraznil, že s ohledem na to, že stěžovatel "ve správním řízení ani v žalobě vůbec netvrdil, že by se o sjednání termínu pokusil, natož aby takové pokusy doložil", nelze akceptovat jeho námitku, že systém sjednávání termínů na velvyslanectví v Hanoji mu neumožňuje důstojným způsobem a v přiměřené lhůtě získat termín k osobnímu podání žádosti. "Aby totiž bylo možno hovořit o tom, že žalobce nemohl sjednat termín v přiměřené době a lidsky důstojným způsobem, musel by se žalobce alespoň o registraci termínu pokusit a své neúspěšné pokusy doložit. Nic takového však ze správního spisu ani ze žaloby nevyplývá", připomněl krajský soud. Soud se zabýval také otázkou intenzity a přiměřenosti zásahu do základních práv stěžovatele a jeho rodinných příslušníků (vč. otázky nejlepšího zájmu nezletilých dětí), otázkou korektnosti a udržitelnosti analogie mezi důsledky správního vyhoštění a trvání na povinnosti osobního podání žádosti na velvyslanectví a otázkou legitimity očekávání stěžovatele, že od povinnosti osobního podání žádosti bude v jeho případě upuštěno. 5. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozsah a obsah námitek, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jimiž se musel Nejvyšší správní soud zabývat, byl v zásadě totožný s rozsahem a obsahem námitek uplatněných v řízení před krajským soudem. Nad rámec toho kasační soud zdůraznil, že "odůvodněným případem" ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, u něhož lze upustit od povinnosti osobního podání žádosti, může být rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena, nebo situace, kdy má samotný zastupitelský úřad natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit. Stěžovatel se však v řízení ani nepokusil prokázat, že o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti skutečně usiloval, ale z důvodu závažných provozních problémů velvyslanectví v Hanoji nebyl úspěšný. Naopak si pouze osobuje námitky třetích stran, které se - na rozdíl od něj - o sjednání termínu pokusily. Tím se jeho správní žaloba, resp. kasační stížnost blíží institutu actio popularis. II. Obsah ústavní stížnosti 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nevyhovění jeho žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu a žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání je rozporné s jeho právem na rodinný život a s nejlepším zájmem jeho dětí dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Odůvodňuje to tím, že v důsledku (tvrzené) nefunkčnosti systému sjednávání termínů k osobnímu podání žádosti na velvyslanectví bezpochyby dojde k jeho odloučení od rodiny na dlouhé měsíce nebo léta. V této souvislosti poukazuje na závěry Veřejného ochránce práv a Bezpečnostní informační služby, které se stavěly kriticky k funkčnosti registračního systému Visapoint nebo systému registrace prostřednictvím telefonické linky. Stěžovatel má tudíž za to, že faktické dopady nevyhovění jeho žádosti o upuštění od osobního podání žádosti lze srovnat se správním vyhoštěním. Dále stěžovatel namítá, že setrvání na požadavku osobního podání žádosti a neochota správních úřadů, resp. správních soudů umožnit mu podat žádost jiným způsobem jsou přehnaně formalistické, protismyslné a představují pro něj zcela zbytečnou zátěž, neboť bude nucen cestovat "přes půl světa". Zdůrazňuje, že role zastupitelského úřadu při rozhodování o udělení povolení k pobytu je ryze formální, pročež nemá smysl trvat na tom, aby svůj pobyt v České republice mohl zlegalizovat pouze prostřednictvím osobního podání žádosti na velvyslanectví. Nakonec stěžovatel namítá nepředvídatelnost a libovůli v rozhodování správních orgánů a správních soudů o žád