II.ÚS 129/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 129/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Břevnov, Patočkova 1471/77, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 3602/2015-221, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 13 Co 389/2014-145, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 3, v článku 4 odst. 3, v článku 11 odst. 1, v článku 26, 31 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je již od roku 1997 se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ve smluvním vztahu, jehož předmětem je výlučné poskytování domácí zdravotní péče. Na základě tohoto smluvního vztahu stěžovatelka poskytovala hrazené zdravotní služby pojištěncům Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra v jejich domácím prostředí, a tyto služby byly pojišťovnou řádně hrazeny. V říjnu roku 2012 oznámila Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra stěžovatelce, že již nebude hradit služby poskytované mimo území hlavního města Prahy a Středočeského kraje, neboť je to v rozporu se zněním smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče. Stěžovatelka se na ochranu svých práv obrátila na Obvodní soud pro Prahu 10, který žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětná smlouva byla uzavřena pouze se zdravotnickým zařízením ve smyslu jeho prostor v místě registrace, není tedy dán nárok na úhradu poskytnutých služeb mimo území hl. m. Prahy a Středočeského kraje. Stěžovatelka se odvolala k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se domnívá, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud porušil její základní právo na spravedlivý proces, neboť věc byla přezkoumána bez věcného přezkumu a řádného odůvodnění. Postupem odvolacího soudu bylo také porušeno právo stěžovatelky na svobodné podnikání a provozování hospodářské činnosti, neboť soud ve svém napadeném rozhodnutí formuloval nad rámec zákona teorii o teritoriálním omezení práva podnikat a výkonu určitých činností. Ani Nevyšší soud dle stěžovatelky nevyložil správně ustanovení o omezení základních práv a svobod, včetně jejich podstaty a smyslu, a přehlédl jejich vrchnostenské zneužívání, neboť soudem formulované teritoriální omezení práva podnikat neplatí stejně pro všechny případy poskytování zdravotní péče. Porušení tohoto práva v konečném důsledku znamená i zásah do práva na ochranu zdraví. Stěžovatelka nesouhlasí ani s jí uloženou povinností k náhradě nákladů řízení. Je toho názoru, že na Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra lze klást v tomto ohledu stejné nároky jako na orgán státní moci, a tudíž neměla být v řízení zastoupena advokátem, když její zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se oblasti úhrad spojených s poskytováním zdravotní péče [nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)]. Soudy se proto měly zabývat otázkou účelnosti takových nákladů řízení, což dle stěžovatelky neučinily, čímž zasáhly do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. 3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, aby se vyjádřila k ústavní stížnosti. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ve svém vyjádření uvedla, že v rozhodnutích obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, neboť se vypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili se vztahem k projednávané věci, a na tomto základě vydaly správné a zákonům odpovídající rozhodnutí. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra souhlasí s argumentací obecných soudů, že teritoriální omezení poskytování zdravotní péče dle registrace poskytovatele zdravotních služeb odpovídá zákonu, a že za "zdravotnické zařízení" jsou nadále zákonem o zdravotních službách považovány pouze prostory, v nichž jsou zdravotní služby poskytovány. Skutečnost, že stěžovatelka v tomto případě neunesla důkazní břímě svých tvrzení, a její názory se ukázaly být v nesouladu s ustálenou judikaturou, nemůže vést k závěru, že byla porušena její základní práva. 4. Ústavní soud zaslal vyjádření Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že její ústavní stížnost směřuje zejména k problematice soudcovského dotváření práva, které spatřuje v závěru dovolacího soudu. Základní problém spatřuje stěžovatelka v tom, že v zákoně o zdravotních službách je uvedeno místní omezení provozování zdravotnického zařízení, ale již zde není žádné zákonné omezení pro území, kde má být zdravotní péče poskytována. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ve svém vyjádření dle stěžovatelky pouze zopakovala názory obecných soudů, ale nepodložila je žádným zákonným ustanovením. Stěžovatelka se domnívá, že z absence takového ustanovení vyplývá, že zákonodárce teritoriální omezení pro poskytování zdravotní péče nezamýšlel, a tudíž se jedná o soudcovské dotváření práva, kde chybí dostatečná argumentace pro takový postup. 5. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 1 777 964 Kč s příslušenstvím za poskytnuté zdravotní služby. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 13 C 19/2013-104, uložil žalované uhradit stěžovatelce částku ve výši 1 210 616 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu ohledně částky 567 348 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 108 873 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 13 Co 389/2014-145, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanou zavázal zaplatit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 32 888 Kč (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 3602/2015-221 zamítnuto. 6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. 7. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/