II.ÚS 1310/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1310/15 ze dne 2. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Žižlavské, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2013, č. j. 23 C 260/2012-14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 64 Co 354/2013-24, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1956/2014-44, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. V dotčených řízeních požadovala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále "žalovaný") zaplacení částky 66.600 Kč, jakožto odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby) v období od 24. 11. 1986 do 5. 2. 1987 (tzn. 900 Kč za jeden den omezení osobní svobody). 2. Z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka byla v době od 24. 11. 1986 do 5. 2. 1987 omezena na osobní svobodě, neboť byla vzata do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle ustanovení § 178 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"). Následně však byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 7. 1987, sp. zn. 1 T 251/87, zproštěna obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 2 Nt 1101/2012, pak byla vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). 4. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 66.600 Kč jakožto náhrady nemateriální újmy za nezákonné omezení osobní svobody zamítl. Soud se nejprve zabýval tím, podle jakého právního předpisu lze požadovaný nárok odškodnit a shledal, že jediným v úvahu přicházejícím právním základem odškodnění požadované nemajetkové újmy je přímá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Následně vyložil vývoj judikatury ve vztahu k možnosti bezprostřední aplikovatelnosti Úmluvy v právním řádu České republiky, a to i ve vztahu k době předcházející 18. 3. 1992, kdy se Úmluva stala součástí českého právního řádu, a dovodil, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je třeba aplikovat i v těch případech, kdy k porušení Úmluvou zaručených práv došlo v době, kdy tato ještě nebyla pro Českou republiku závazná. Dále se zabýval vznesenou námitkou promlčení ze strany vedlejšího účastníka a dospěl k závěru, že určujícím rozhodnutím pro počátek běhu promlčecí doby je zprošťující rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 7. 1987, byť nabyl právní moci v době, kdy ještě Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná. Tříletá promlčecí doba přitom začala běžet současně s účinností Úmluvy, tedy ke dni 18. 3. 1992, a ke dni podání žaloby tudíž uplynula. Soud I. stupně zároveň nepřistoupil na úvahu stěžovatelky, že by rozhodnutím, od něhož počala běžet promlčecí lhůta, bylo až rozhodnutí o vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci. Soud se zabýval rovněž tím, zda vznesení námitky promlčení není výkonem práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Zde však přihlédl ke skutečnosti, že žádost o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podala stěžovatelka u soudu až po téměř šesti letech ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), a nárok stěžovatelky by tak byl promlčen i tehdy, pokud by možnost jeho uplatnění měla být vázána až na nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. ke dni 27. 4. 2006). 5. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek soudu I. stupně nyní napadeným rozhodnutím potvrdil. Městský soud nejprve přitakal obvodnímu soudu, že Úmluva je aplikovatelná i na omezení osobní svobody, k nimž došlo před její účinností. Ve věci promlčení nároku stěžovatelky pak odvolací soud vyzdvihl, že běh tříleté promlčecí doby začíná dnem následujícím po právní moci rozhodnutí, které je rozhodné pro uplatnění nároku. Ve věci stěžovatelky za takové rozhodnutí považoval i městský soud zprošťující rozsudek ze dne 1. 7. 1987, který nabyl právní moci dne 1. 9. 1988. Soud I. stupně dle názoru odvolacího soudu zároveň správně přihlédl ke skutečnosti, že účinnost újmy nastala až poté, co nabyl právní moci zprošťující rozsudek, a proto přiléhavě navázal počátek běhu tříleté promlčecí doby ke dni nabytí účinnosti Úmluvy. Shodně se soudem I. stupně pak neshledal důvodným požadavek stěžovatelky vázat běh promlčecí lhůty až ke dni právní moci usnesení, jimž byla vyslovena její účast na soudní rehabilitaci. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem zamítl, neboť rozsudek městského soudu shledal věcně správným. Shodně se soudy nižších stupňů dovolací soud konstatoval, že z hlediska běhu promlčecí doby je rozhodující právní moc zprošťujícího rozsudku (která v případě stěžovatelky nastala dříve, než rozhodnutí o její účasti na soudní rehabilitaci), přičemž stěžovatelka mohla nárok fakticky uplatnit až od účinnosti Úmluvy, takže dnem, kdy začala promlčecí doba běžet, byl 18. 3. 1992. Je-li tedy v této věci při úvahách o počátku běhu promlčecí doby určujícím posouzení vztahu data účasti poškozené na soudní rehabilitaci, dále data účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, a konečně data zprošťujícího rozhodnutí, pak jestliže bylo zprošťující rozhodnutí vydáno ještě před nabytím účinnosti Úmluvy, přičemž teprve až po datu této účinnosti bylo rozhodnuto o tom, že poškozená je účastna na soudní rehabilitaci, pak počátek promlčecí doby je nutno počítat od data účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, neboť právě od tohoto okamžiku poškozená teprve mohla (ve smyslu již dříve zmíněného právního názoru) požadovat příslušné odškodnění. 7. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na rovné zacházení plynoucí z čl. 1 Listiny, a nerespektovala ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy; dále se stěžovatelka dovolává též čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatelka namítá, že rozsáhlé polemiky obecných soudů o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy byly v této fázi nadbytečné. Zde se dovolává výroku II. sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (dále jen "sjednocující stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14"), v němž Ústavní soud jasně uvedl, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy se má aplikovat na ty, kteří podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, což je i případ stěžovatelky. Navíc stěžovatelka připomíná, že zadostiučinění za nemateriální újmu lze přiznat i na základě jiných právních norem, např. čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť nedůvodným trestním stíháním je zasaženo též do práva na lidskou důstojnost, čl. 36 odst. 1, 3 Listiny nebo lze nárok na náhradu nemateriální újmy dovodit z čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Paktu. Ve věci promlčení jí požadovaného nároku stěžovatelka zdůraznila, že pokud jí na základě ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci Ministerstvo spravedlnosti proplatilo dodatečné odškodnění ve třech položkách (ušlý výdělek, náhrada nákladů vazby a náhrada nákladů trestního řízení), není správné tvrdit, že čtvrtá položka (náhrada nemateriální újmy) je promlčená. Ustanovení § 33 odst. 2 dotčeného zákona totiž zakládá právo nejen na rehabilitaci, ale i na odškodnění ve všech položkách, které dosud - ať už z jakýchkoliv důvodů - odškodněny nebyly. Tříletou promlčecí lhůtu podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je přitom dle stěžovatelky třeba počítat od 19. 4. 2012, kdy nabylo právní moci rehabilitační usnesení Okresního soudu v Hodoníně. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje t