II.ÚS 1403/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1403/18 ze dne 30. 4. 2019 U 6/93 SbNU 405 Ústavní konformita závěrů soudů odmítajících nabytí vlastnictví věci od neoprávněného v případě historického církevního majetku   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barrandov Lands, a. s., se sídlem Kříženeckého nám. 322/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, se sídlem V Celnici 1040/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Cdo 4721/2016-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 č. j. 23 Co 76/2016-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 34 C 354/2014-97 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Včas podanou ústavní stížností ze dne 23. 4. 2018, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného rozporu s právem na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právem vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Namítá též diskriminaci své osoby jako osoby soukromého práva, tedy porušení čl. 3 odst. 1 Listiny. 2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti, na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1992, uzavřené mezi právní předchůdkyní stěžovatelky, společností AB BARRANDOV, a. s., a Fondem národního majetku, získala společnost AB BARRANDOV, a. s., pozemky v katastrálním území Malá Chuchle v současné době označené parcelními čísly 189/1, 189/3 a 233/1. Společnost AB BARRANDOV, a. s., následně pozemky kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004 převedla na společnost MORAVIA STEEL, a. s., která je v roce 2009 vložila do základního kapitálu stěžovatelky. Žalobou ze dne 13. 8. 2014 se Římskokatolická farnost u kostela sv. Filipa a Jakuba Praha-Hlubočepy domáhala jako oprávněný subjekt podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi") určení, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl. V řízení nebylo sporu o tom, že Římskokatolická farnost je církevní právnickou osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ani o tom, že sporné pozemky jsou jejím historickým majetkem ve smyslu tohoto zákona. Podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012, (dále také jen "blokační ustanovení" a "zákon o půdě") majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze do přijetí zákonů o tomto majetku převádět do vlastnictví jiných osob. K převodu majetku v rámci privatizace na společnost AB BARRANDOV, a. s., došlo v rozporu s blokačním ustanovením, a takový převod je proto stižen absolutní neplatností. Stěžovatelka pozemky nevydržela, neboť nevykonávala oprávněnou držbu pozemků po dobu delší 10 let. Do potenciální doby oprávněné držby nelze totiž započítat dobu, po kterou držela pozemky společnost AB BARRANDOV, a. s., (1995-2004), neboť této společnosti nesvědčí dobrá víra. Z dopisu zástupce společnosti adresovaného Arcibiskupství pražskému z roku 1995, prohlášení Ing. Karla Štíchy a kontextu uzavření dodatku č. 1 ke kupní smlouvě nalézací soud totiž vyvodil, že společnost AB BARRANDOV, a. s., si byla vědoma toho, že pozemky jsou původním majetkem církve. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil. Shodl se s okresním soudem v hodnocení dobré víry první nabyvatelky pozemků, neboť k uzavření dodatku č. 1 ze dne 13. 11. 1995 ke kupní smlouvě došlo až poté, kdy společnost AB BARRANDOV, a. s., zaslala Arcibiskupství pražskému dopis ze dne 15. 8. 1995, pokoušejíc se dojednat koupi či pronájem pozemků. Odvolací soud dále uvedl, že k zastavěnosti jedné ze sporných parcel nelze v rámci řízení o určovací žalobě přihlížet, neboť tato okolnost může hrát roli až v rámci dalšího restitučního řízení (tj. po právní moci rozhodnutí o určení vlastnictví státu). 5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Nepřisvědčil námitce, že by nedostatek vlastnického práva (způsobený absolutní neplatností kupní smlouvy) mohl být saturován dobrou vírou nabyvatele. Na věc nelze aplikovat závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se nabytí od neoprávněné osoby (zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Stejně tak nelze na věc aplikovat názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, neboť ten řeší otázku přechodu historického majetku na veřejnoprávní korporaci, nikoliv otázku jeho převodu. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nemožnosti naturální restituce pozemků z důvodu zastavěnosti jednoho z nich (podle § 8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi). Odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny, totiž vyplývá z tehdy platných předpisů, a nikoliv z později přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. 6. Proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost. Namítá, že společnost AB BARRANDOV, a. s., nabyla pozemky v dobré víře, když se spolehla na zápis v katastru nemovitostí a ujištění Fondu národního majetku (tedy státu largo sensu) v kupní smlouvě. Její čl. IX totiž obsahoval ustanovení (běžné v těchto smlouvách), podle kterého budou pozemky prodány jen tehdy, pokud na ně nebudou uplatněny restituční nároky. Společnost AB BARRANDOV, a. s., se tedy důvodně spoléhala na správný postup Fondu národního majetku, neboť základním předpokladem fungování materiálního právního státu je důvěra jednotlivce v akty státu a jejich věcnou správnost [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215)]. Obecné soudy pochybily, když na projednávanou věc neaplikovaly závěry judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k možnému "prolomení" blokačního ustanovení a upřednostnění vlastnického práva nabyvatele na úkor oprávněné církve. Stěžovatelka se domnívá, že v tomto případě nastaly judikaturou Ústavního soudu předpokládané "okolnosti mimořádné povahy", které svědčí pro zachování jejího vlastnického práva. Takovou okolností je právě dobrá víra stěžovatelky založená důvěrou v akt státu (kupní smlouvu), kterým ji stát (Fond národního majetku) autoritativně ujistil, že na pozemky nebyl uplatněn žádný restituční nárok. Dobrou víru stěžovatelky nadto bylo třeba presumovat, nikoliv paušálně odmítnout. Obecné soudy dále pochybily, když při svém rozhodování nezohlednily skutečnost, že pozemek parc. č. 233/1 nebude moci být církvi vydán, protože se na něm nachází pozemní komunikace, což tvoří překážku vydání věci podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (pozn. Ústavního soudu: Stěžovatelka v ústavní stížnosti hovoří o zastavěných pozemcích v množném čísle, např. v části III bodě 11 stížnosti hovoří "např. o pozemku parc. č. 233/1", avšak z napadených rozhodnutí a on-line dostupné katastrální mapy vyplývá, že ze sporných pozemků je zastavěný právě jen pozemek parc. č. 233/1). 7. Stěžovatelka dále namítá rozpor napadených rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněným pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud umožnil přechod majetku církví na veřejnoprávní celek (kraj) a nesankcionoval jej absolutní neplatností (která by byla dopadla na převod majetku podle § 29 zákona o půdě). Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil, v čem se přechod a převod církevního majetku odlišují. Odlišný přístup k převodům majetku na soukromoprávní subjekty bez relevantního důvodu by totiž zakládal diskriminaci osob soukromého práva (stěžovatelka tedy implicitně argumentuje porušením čl. 3 odst. 1 Listiny). 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení k