II.ÚS 1424/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1424/17 ze dne 10. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Rožánka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 Afs 244/2016-29, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 6 Af 28/2012-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a 5, v článku 36 odst. 1, v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávné právní hodnocení jeho věci Nejvyšším správním soudem, který dovodil, že překážkou, která brání vrátit stěžovateli přeplatek na dani, je existence pravomocného platebního výměru na penále, který nelze zvrátit, když se proti němu stěžovatel neodvolal. Stěžovatel v řízení před správními soudy namítal a dále namítá, že přeplatek představuje bezdůvodné obohacení správce daně spočívající v částce, kterou stěžovatel zaplatil na daňové penále, když platební výměr deklarující existenci tohoto penále byl vydán po marném uplynutí prekluzívní lhůty. Stěžovatel je přesvědčen, že není třeba se proti platebnímu výměru odvolávat, je-li vydán po marném uplynutí prekluzívní lhůty, kdy postačí, když stěžovatel požádá o vrácení přeplatku vzniklého tím, že zaplatil svou peněžitou povinnost na základě platebního výměru vydaného po marném uplynutí prekluzívní lhůty, a daňové orgány jsou mu jej povinny vrátit. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu, který konstatoval, že prekluze je tak závažnou vadou, že pro účely vrácení bezdůvodného obohacení se k rozhodnutí stiženému touto vadou nepřihlíží. Stěžovatel upozorňuje, že zaplatil nedoplatek na základě platebního výměru ze dne 6. 10. 2008, od tohoto dne tedy počala plynout šestiletá lhůta pro jeho případné vrácení ve smyslu § 64 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). V průběhu této lhůty správní soudy změnily názor na výklad prekluzívní lhůty omezující daňový orgán ve sdělení daňového penále. Výklad učiněný usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/2009-265, podle kterého lhůta pro vybrání daně, která je zároveň i lhůtou pro předpis penále, plyne od původní splatnosti daně, nikoli od splatnosti náhradní, byl pro daňový subjekt příznivější, a stěžovatel se jeho aplikace domáhal. Daňové orgány i správní soudy však tento výklad odmítly s tvrzením, že platí jen pro případy vzniklé až po vydání citovaného usnesení rozšířeného senátu. Stěžovatel proto namítá, že je obětí hledání správného výkladu § 63 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., a správní soudy byly podle zásady in dubio mitius povinny postupovat v jeho prospěch, což neučinily, a tím zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2012, č. j. 8160/12/010523109840 nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 8. 6. 2012, č. j. 8303/12-1500-100146 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 6 Af 28/2012-36, zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul. 4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. 7. Městský soud v Praze ve svých závěrech v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že v daném případě byl předpis na penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 stěžovateli pravomocně sdělen platebním výměrem ze dne 6. 10. 2008, č. j. 340065/08/010523/8928. Proti tomuto platebnímu výměru stěžovatel nepodal řádné ani mimořádné opravné prostředky. Pokud se jedná o počátek běhu lhůty pro sdělení předpisu penále, ten byl v době vydání předmětného platebního výměru správními orgány odvozován od náhradní lhůty splatnosti penalizované daně, přičemž tento výklad byl akceptován i tehdejší soudní judikaturou. Následně došlo v otázce počátku běhu prekluzivní lhůty pro sdělení penále ke změně ustálené judikatury, kdy dle názoru vysloveného v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/