II.ÚS 1440/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1440/18 ze dne 9. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Romana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Symfonické ul. 1496/9, Praha 5, proti výroku II. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Ads 260/2017-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 260/2017 Ústavní soud zejména zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 21. 3. 2017, č. j. XY, přiznala stěžovateli příplatek ke starobnímu důchodu z důvodů služby ve vojenském táboře nucených pracím podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Stěžovatel s výší příplatku nesouhlasil, Česká správa sociálního zabezpečení při výpočtu podle něj použila nesprávné zaokrouhlení, když příspěvek měl být podle jeho názoru o jednu korunu vyšší. Následné žalobě stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 54 Ad 5/2017-42 vyhověl a shora zmiňované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil. Z jeho rozsudku vyplývá, že Česká správa sociálního zabezpečení obdobným - a podle soudu nesprávným - způsobem výpočtu postupovala i v jiných případech, kdy v těchto případech byli žalobci v řízení u krajských soudů úspěšní (zastupoval je přitom rovněž advokát JUDr. Lubomír Müller jako nyní stěžovatele). Proti tomuto rozsudku Krajského soudu podala Česká správa sociálního zabezpečení kasační stížnost. V průběhu řízení o kasační stížnosti se stěžovatel prostřednictvím JUDr. L. Müllera ve věci opakovaně vyjadřoval. Dne 19. 2. 2018 pak Česká správa sociálního zabezpečení vzala kasační stížnost zpět, když předtím sama ve věci stěžovatelova příplatku nově rozhodla tak, že jeho výše činí nikoliv 386 Kč měsíčně, nýbrž 387 Kč měsíčně, jak tvrdil stěžovatel. Reagovala tak zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016-77, kterým bylo potvrzeno, že její původní metodika výpočtu byla nesprávná. 3. Vzhledem ke zpětvzetí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.). V odůvodnění k tomu uvedl: "Jelikož řízení bylo zastaveno, nemá podle § 60 odst. 3 věty prvé s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti." 4. Stěžovatel považuje výrokovou část II. v záhlaví citovaného usnesení za nesprávnou, neboť věta první § 60 odst. 3 s. ř. s. se prý na věc nevztahuje, protože toto ustanovení má i větu druhou, která je pro daný případ přiléhavější: "Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení." Vzala-li proto Česká správa sociálního zabezpečení svoji kasační stížnost pro své vlastní chování zpět a bylo-li řízení zastaveno poté, co došlo k uspokojení stěžovatele novým rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, náleží stěžovateli náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel přitom nemá právnické vzdělání, je starobní důchodce, a proto musel být v řízení zastoupen advokátem. Právní zástupce stěžovatele se k výzvě Nejvyššího správního soudu třikrát vyjadřoval k podáním České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti odkazuje na vybrané nálezy Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249)], kterými Ústavní soud proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení zasáhl, neboť v těchto věcech - stejně jako podle názoru stěžovatele v jeho věci - znamenala rozhodnutí obecných soudů porušení základních práv. 5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele zejména zdůraznil, že v dané věci bylo meritum sporu bagatelní (šlo o 1 Kč měsíčně), takže jediné náklady spojené s řízením o kasační stížnosti v této věci byly pro stěžovatele spojeny s jeho právním zastoupením. Právní zástupce stěžovatele přitom z obdobných řízení, kdy rovněž zastupoval osoby oprávněné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, věděl, že Česká správa sociálního zabezpečení nebude s největší pravděpodobností se svou kasační stížností úspěšná [srov. k tomu například rozsudek ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016-77 a na tento rozsudek navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 772/2018, jimiž byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o náhradě nákladů řízení odmítnuta jako zjevně neopodstatněná]. 6. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu uvedl, že to byla Česká správa sociálního zabezpečení, a nikoliv stěžovatel, kdo vyvolal spor o bagatelní částku. Předpisy upravující správní řízení (soudní) nadto pojem bagatelních sporů neznají, tento pojem zná civilní proces. Aplikaci druhé věty § 60 odst. 3 s. ř. s. v jeho věci podle něj nic nebrání, neboť není rozhodné, zda Česká správa sociálního zabezpečení své pochybení uznala "dobrovolně" či jednala pod tlakem zákona, případně též precedentních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobných kauzách. Podstatné je, jak se Česká správa sociálního zabezpečení zachovala. Ostatně Česká správa sociálního zabezpečení po nějakou dobu odmítala právní názor Nejvyššího správního soudu respektovat. Odkaz Nejvyššího správního soudu na rozsudek č. j. 3 Ads 306/2016-77 v jeho vyjádření není podle stěžovatele přiléhavý, neboť zde Nejvyšší správní soud tehdy kasační stížností České správy sociálního zabezpečení napadený rozsudek krajského soudu potvrdil co do merita věci, ale zrušil ohledně náhrady nákladů řízení. Česká správa sociálního zabezpečení i stěžovatel tedy byli úspěšní každý jen z poloviny, a proto bylo spravedlivé, aby náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nebyla přiznána žádnému z účastníků řízení. Měl-li Nejvyšší správní soud za to, že právní zastoupení stěžovatele v právě projednávané věci nemělo pro řízení o kasační stížnosti žádný význam, neměl stěžovateli mnohastránková vyjádření České správy sociálního zabezpečení k replice zasílat. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne