II.ÚS 1456/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1456/20 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. v. K., právně zastoupené Mgr. Annou Šavel, advokátkou se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 10. 2019 č. j. 15 Nc 1017/2019-520 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2020 č. j. 13 Co 364/2019-637, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Dne 25. 10. 2019 vydal Okresní soud v Teplicích rozsudek č. j. 15 Nc 1017/2019-520, kterým rozhodl ve věcech mezinárodních únosů tak, že mimo jiné nařídil navrácení nezletilé dcery stěžovatelky do místa jejího obvyklého bydliště ve městě M., Sultanát Omán. Stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dne 17. 3. 2020 rozsudkem č. j. 13 Co 364/2019-637 tak, že rozsudek Okresního soudu v Teplicích potvrdil. 2. Podle obou napadených rozhodnutí měla stěžovatelka povinnost navrátit nezletilou do města M. v Sultanátu Omán do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále alternativně určil, že v případě, že stěžovatelka v uvedené lhůtě navrácení nezletilé nezajistí, je otec oprávněn za tímto účelem nezletilou převzít od stěžovatelky v České republice. Dále soud otci uložil do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem rozhodnuto o úpravě péče a výživy nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů nezletilé, splnit řadu povinností pojících se zejména s navrácením nezletilé do Sultanátu Omán (zajistit matce a nezletilé samostatné bydlení, předat matce letenky do Sultanátu Omán atd.), avšak navrácení nezletilé do Sultanátu Omán soudy splněním těchto podmínek nepodmínily. V době podání ústavní stížnosti tak byla stěžovatelka povinna navrátit nezletilou do města M. v Sultanátu Omán do jednoho měsíce od právní moci rozsudku bez dalšího, ať už otec jemu uložené povinnosti splní či nikoliv. Nadto v situaci, kdy stěžovatelce, nezletilé a otci bylo zakázáno do Sultanátu Omán vstoupit v souvislosti s probíhající pandemií Covid-19. 3. Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost, v níž mimo jiné navrhla, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že v případě, že by nezletilá nuceně odcestovala do Sultanátu Omán (ať už s matkou nebo s otcem) a následně bylo Ústavním soudem vyhověno ústavní stížnosti a v důsledku toho došlo ke změně rozhodnutí obecných soudů, újma způsobená nezletilé a stěžovatelce by byla nepoměrně vyšší, než újma způsobená otci dočasným odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Konkrétně byla dnem vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelka nucena navrátit nezletilou do města M. v Sultanátu Omán, což pro ni představovalo zásadní zásah do jejích rodičovských práv a nesnadnou (ne-li nemožnou) realizaci cesty do Sultanátu Omán. Napadené rozsudky totiž nebylo v té době možné vykonat, protože Sultanát Omán umožňoval vstup do země pouze vlastním občanům, a ani nezletilá, ani otec, ani stěžovatelka jimi nejsou. Otec v době podání ústavní stížnosti nebyl přítomen v Sultanátu Omán, ale v Nizozemském království. 4. Na základě návrhu stěžovatelky tedy Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, protože to nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám. 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práv garantovaných v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 6. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k poskytnutí skutečné a účinné soudní ochrany stěžovatelčiných práv, konkrétně soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nevypořádaly se s argumenty stěžovatelky a podstatné důkazy neprovedly. Soudy se nevypořádaly s právním argumentem stěžovatelky, že postup podle § 478 ve spojení s § 489 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. ř. s.), který soudy aplikovaly v předmětných řízeních, není možně použít, protože se jedná o instituty práva procesního a nikoliv hmotného a Sultanát Omán není signatářským státem žádné relevantní mezinárodní smlouvy týkající se mezinárodních únosů dětí, a žádné jiné zákonné procesní ani hmotněprávní ustanovení takovýto postup soudu neumožňují. Soudy rovněž nebraly v potaz, že by návratem do Sultanátu Omán byla nezletilá vystavena vážné duševní újmě ze strany otce. Stěžovatelka opakovaně ve svých podáních uváděla, že byla obětí domácího násilí, a pro podložení svých tvrzení navrhovala provedení konkrétních důkazů, které však zůstaly založeny v soudním spise a soudy je odmítly provést. Stěžovatelka dále uvedla, že ani otec se v době podání ústavní stížnosti nenachází v Sultanátu Ománu, ale pobývá v Nizozemsku, jehož je občanem. Obnovení otcem tvrzeného obvyklého pobytu nezletilé v Sultanátu Omán, tj. cíl, ke kterému má navrácení dítěte směřovat, nemůže být proto naplněn. 7. Podle stěžovatelky je zřejmé, že nucený návrat do země, kde ani jeden z rodičů ani dítě nemá občanská práva, není v nejlepším zájmu dítěte. Soudy přehlížely nejlepší zájem dítěte vyrůstat ve zdravém a stabilním prostředí, ke kterému má nezrušitelné vazby, a nedostatečně hodnotily, co znamená pro nezletilou být navrácena do země, kde bude vždy osobou s podřadnými právy, což je důsledek tzv. omanizace - zcela otevřené diskriminace cizinců. Pouze občanství garantuje osobě plná práva a ochranu příslušného státu, relativizace tohoto pouta a automatické upřednostnění místa posledního bydliště nemůže v tomto konkrétním případě převážit. Absurdita rozhodnutí obecných soudů se projevuje právě v krajních situacích, jako je světová pandemie způsobená COVID-19, kdy Sultanát Omán od 18. 3. 2020 povoluje vstup do země pouze svým občanům. Pro dítě nemůže být v jeho nejlepším zájmu být navráceno do státu, kde práva cizinců, včetně rezidentů, jsou minimální, a dokonce jim může být bráněno do země vstoupit. Prakticky je proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nevykonatelný. Z uvedeného nevyplývá, že by nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování opatrovnických soudů, protože nezhodnotily veškeré aspekty nejlepšího zájmu dítěte a ani není zřejmé, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěly. II. 8. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Teplicích soud uvedl, že při svých závěrech ohledně obvyklého bydliště nezletilého dítěte vycházel z judikatury SDEU, na základě níž lze dovodit konkrétní okolnosti, které je potřeba zkoumat při posuzování, zda kterékoli fyzické osobě (i dítěti) vzniklo na území určitého státu obvyklé bydliště (fyzická přítomnost osoby na území určitého státu, délka pobytu, sociální integrace do prostředí státu apod.). Vzhledem k tomu, že návratové řízení se konalo u českého soudu, bylo postupováno podle českého procesního práva, tj. podle § 478 a násl. z. ř. s. a s argumenty a důkazními návrhy stěžovatelky se okresní soud vypořádal v rámci podrobného odůvodnění rozsudku. Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že postupoval ve věci velice citlivě a s ohledem na složitost situace nezletilé s přihlédnutím k jejímu nejlepšímu zájmu. V rámci předběžného opatření již musel být řešen styk nezletilé s otcem. Bydlištěm dítěte nemůže být místo, kde nezletilé dítě žije v souvislosti s následkem svémocného opatření (chování) některého z rodičů. Pobyt nezletilé byl podle názoru odvolacího soudu na území České republiky vždy dočasný, příležitostné povahy a nevykazoval podstatnou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Důvodem pobytu byly zejména lékařské prohlídky nezletilé, ale rodina zde nikdy neměla vytvořeno vlastní zázemí (domov). Odvolací soud je toho názoru, že z pozitivního závazku státu na respektování rodinného života lze dovodit i povinnost státu předcházet narušení vztahu dítěte k jednomu z rodičů, a pokud k takovému narušení již dojde, je jeho povinností vytvořit předpoklady pro narovnání narušeného vztahu nezletilého dítěte s rodičem. 9. Otec jako vedlejší účastník prostřednictvím své právní zástupkyně ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že aktuální procesní postoj matky - nevzetí ústavní stížnosti zpět stejně jako žaloby na obnovu řízení - považuje vzhledem k okolnostem za překvapivý a není v zájmu nezletilé. V současné faktické sit