II.ÚS 1584/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1584/07 ze dne 11. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Města Klášterec nad Ohří, se sídlem Dr. E. Beneše 85, Klášterec nad Ohří, zastoupeného Mgr. Markétou Fenclovou, advokátkou se sídlem Partyzánská 44, Plzeň, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kadani ze dne 2. 7. 2002, č. 1020000041, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, č. j. 16400/120/02, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 15 Ca 131/2003-45, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 7 Afs 90/2006-76, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím finančních orgánů a obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující: Ve dnech 8. až 28. 11. 2001 provedl Finanční úřad v Kadani (dále jen "správce daně") u stěžovatele daňovou kontrolu za zdaňovací období roku 1997, na jejímž podkladě vydal posléze dne 2. 7. 2002 dodatečný platební výměr č. 1020000041 na daň z příjmů právnických osob ve výši 7.892.040,- Kč. Provedenou kontrolou bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel pronajal veškeré byty a některé nebytové prostory ve svém vlastnictví společnosti Bytový podnik Klášterec nad Ohří s.r.o. (dále jen "bytový podnik"), která jednak spravovala již uzavřené nájemní smlouvy se stávajícími uživateli bytů a nebytových prostor, a dále pak měla "podnajímat" uvolněné byty a nebytové prostory novým nájemcům. Veškeré příjmy z nájmu byly dle dohody smluvních stran příjmem bytového podniku, jenž z nich hradil opravy pronajatých nemovitostí a rovněž z těchto příjmů odváděl daň. Pochybení bylo správcem daně shledáno v tom, že stěžovatel v průběhu kontroly nedoložil souhlas s pronájmem udělený orgánem města, jak vyžadoval tehdy platný zákon o obcích a platná vyhláška města. Tato skutečnost vedla k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy a její daňové neúčinnosti, v důsledku čehož považoval správce daně veškeré příjmy z nájmu, které měly dle dohody připadnout bytovému podniku, za příjmy stěžovatele a o tyto také zvýšil jeho daňový základ. O podaném odvolání stěžovatele rozhodlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "finanční ředitelství") dne 10. 3. 2003 rozhodnutím č. j. 16400/120/02 tak, že se zamítá. Stejným způsobem, tedy zamítavě, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 15 Ca 131/2003-45, o podané správní žalobě a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 7 Afs 90/2006-76, o kasační stížnosti. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje zásadní nesouhlas s dodatečným platebním výměrem, maje za to, že tento ve spojení s ostatními rozhodnutími porušuje jeho základní práva a svobody. Následující jednotlivé argumenty stěžovatele představují již jen rekapitulaci námitek uplatněných v předchozích řízeních, což stěžovatel ani nepopírá, když současně konstatuje, že se s nimi finanční a soudní orgány vypořádaly nedostatečně. Správci daně zejména vytýká, že v rozporu s ustanovením § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), nerespektoval skutečnost, že mezi stěžovatelem a bytovým podnikem, existoval určitý smluvní vztah, ať už nájemní nebo jiný, a to bez ohledu na to, zda byl tento vztah formálně schválen orgány města či nikoliv. O jeho existenci svědčí i to, že veškeré příjmy z nájmu byly připisovány na účet bytového podniku, který s těmito finančními prostředky dál hospodařil (hradil veškeré opravy pronajatých nemovitostí), což nebylo ze strany správce daně nikdy zpochybněno. Obecné soudy se pak podle stěžovatele dopustily pochybení, pokud se nevypořádaly s jeho námitkou týkající se oprávnění správce daně k posuzování uzavřených smluv z hlediska jejich platnosti. Vydání dodatečného platebního výměru odporovalo dle přesvědčení stěžovatele ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen "zákon o daních z příjmů"), neboť z citovaného ustanovení vyplývá, že zdanění nepodléhá sám předpis nájemného, ale pouze skutečné příjmy z nájemného a tyto byly u stěžovatele nulové. Totožnou argumentaci stěžovatel vztahoval i na další příjmy, které byly předmětem daňové kontroly, avšak neměly zásadní vliv na velikost doměrku. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že v jeho případě nemohl být státní rozpočet zkrácen, když příjmy z nájmů řádně přiznal a zdanil bytový podnik, naopak doměřením daně stěžovateli došlo ke dvojímu zdanění jednoho a téhož příjmu. Navíc stanovená daň představovala v konečném důsledku příjem obce. Další námitky stěžovatele směřovaly do postupu správce daně, který zdanil předmětné výnosy z nájemného tak, jak je převzal z účetnictví bytového podniku, aniž se zabýval tím, zda se jedná o správně zaúčtovanou částku, ve správné výši, či neexistují rozdíly mezi účtováním obchodní společnosti a obce. Stěžovatel podle svých slov neměl možnost správnost předepsané částky ověřit, když příjmy z nájmů eviduje na svém účtu jiný subjekt a stěžovatel nemá k těmto informacím přístup. Nelze ani opomenout, že oproti příjmům byly vynaloženy i náklady na opravu a údržbu pronajatých nemovitostí. Daňová kontrola byla ovšem zaměřena jen na okolnosti, které zvyšují základ daně, a vynaloženými náklady se již správce daně nezabýval. Tímto postupem porušil ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Poslední skupina námitek směřovala proti závěrům přijatým finančním ředitelstvím a obecnými soudy ve věci procesních pochybení správce daně, jejichž argumentaci stěžovatel odmítá. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry finančních orgánů a správních soudů, a to v podstatě ve shodném rozsahu, jak to činil již v rámci podaných řádných a mimořádných opravných prostředků. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, str. 123, rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, str. 481, nepublikované usnesení sp. zn. II. ÚS 356/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz, aj.). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k upření práva zakotveného v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel využil svého oprávnění domáhat se ochrany svých práv, jeho námitky a argumenty finanční ředitelství, jakož i správní soudy, odpovídajícím způsobem přezkoumaly a svoje závěry v napadených rozhodnutích odůvodnily. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovateli především není možné přisvědčit v otázce výkladu ustanovení § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Citované ustanovení, dle kterého se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybírání daně, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho, nelze vykládat tak, aby jím byl popřen vlastní účel zákona o správě daní a poplatků, tj. vyměření a vybrání daně. Uvedené ustanovení umožňuje nepřihlí