II.ÚS 1615/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1615/09 ze dne 23. 7. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 3. 2003 č. j. PÚ 319/00/1, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 12. 2005 č. j. 5 C 156/2003-69, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2007 č. j. 5 C 156/2003-95, a doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2007 č. j. 5 C 156/2003-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 24 Co 391/2007-112 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 2578/2008-145, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, tvrdíce, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka rovněž žádá o posouzení naléhavosti jejího návrhu dle § 39 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že se jedná o spor restituční, probíhající již 16 let, ve vztahu k ostatním řízením, vedeným mezi stěžovatelkou a dalšími účastníky sporu, navíc precedentní. Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil následující: Napadeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2003, č. j. PÚ 319/00/1, Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha (dále též "pozemkový úřad") rozhodl podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že A. I. jako oprávněná osoba dle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je vlastníkem nemovitosti parc. č. 1, zastavěná plocha s ost. staveb. objektem č. p. 1 (dle katastru nemovitostí), o výměře 18.221 m2, vedené u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 759 pro obec hl. m. Praha, katastrální území Petrovice. Současně rozhodl, že M. Z. a R. Z. jako dědici po žadateli MVDr. E. Z., stěžovatelka ani V. D. nejsou vlastníky uvedených nemovitostí. Nejednalo se o první rozhodnutí pozemkové úřadu v projednávané věci. Původní rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. PÚ 5291/92, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 38 Ca 230/97. Další rozhodnutí ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, jakož i navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, č. j. 38 Ca 310/2000-60, které naopak za vlastníky předmětných nemovitostí určily stěžovatelku a její matku, paní V. D., zrušil z podnětu A. I. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01. Po novém projednání věci pozemkový úřad vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí, opíraje se v něm o zjištění, podle nichž původním vlastníkem dotčených nemovitostí byl R. D., který zemřel dne X. X. XXXX. Dědictví po jmenovaném bylo projednáno Státním notářstvím v Táboře pod sp. zn. D 673/52 a usnesením ze dne 19. 4. 1953 bylo potvrzeno pozůstalé manželce R. D., jako dědici ze zákona, když v tomto řízení nebyla předložena závěť a sourozenci pozůstalého dědictví odmítli. Předmětné nemovitosti nebyly součástí dědictví, neboť z vlastnictví R. D. byly odňaty v roce 1948, a to rozhodnutím ze dne 14. 10. 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb. Byly tak naplněny podmínky dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, přičemž v zákonné lhůtě uplatnily nárok oprávněné osoby MVDr. E. Z. dle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) a c) zákona o půdě, tj. jako dědic ze závěti, příp. dítě po R. D., manželce zesnulého, dále stěžovatelka a V. D. dle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě jako dítě sourozence a manželka sourozence, a konečně A. I. dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě jako dědic ze závěti. Z její iniciativy bylo usnesením ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. D 1222/93, zahájeno dodatečné dědické řízení, v němž předložila závěti R. D. ze dne 6. 6. 1952 a 24. 6. 1952, které ji činily univerzálním dědicem. K řízení se připojil také MVDr. E. Z., který předložil dřívější závěť R. D. ze dne 6. 12. 1950. Dědické řízení bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 9. 1995, č. j. D 1222/93-93, potvrzujícím nabytí dědictví R. D. Na základě těchto zjištění a v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeném v jeho nálezu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01, pozemkový úřad určil za vlastníka dotčených nemovitostí A. I., která splňovala podmínky dané ustanovením § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a jejíž nárok byl prioritní. Rozhodnutí pozemkového úřadu napadla stěžovatelka žalobou na určení vlastnictví. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 5 C 156/2003-69, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2007, č. j. 5 C 156/2003-95, a doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2007, č. j. 5 C 156/2003-96, Obvodní soud pro Prahu 10 její návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 24 Co 391/2007-112, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obecné soudy shodně poukázaly na již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 431/01, obsahující ve věci závazný právní názor. Podle něho je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém nebo v řízení dodatečném. Jelikož dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, je nerozhodné, zda dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálnímu dědici potvrzeno či ne. Právně významná je skutečnost, že existuje platná závěť, kterou byl původním vlastníkem ustanoven univerzální dědic, a že tato závěť byla předložena v dědickém řízení. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční nároky řádně uplatnila, je osobou oprávněnou po zůstaviteli podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Vycházejíce ze stanoviska Ústavního soudu, po provedeném řízení dospěly obecné soudy k závěru, že A. I. je osobou oprávněnou jako dědic ze závěti zanechané R. D., a to ze závěti ze dne 24. 6. 1952, když žaloba MVDr. E. Z. na určení neplatnosti této závěti byla v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 271/94 pravomocně zamítnuta, a závěť byla předložena při dodatečném projednání dědictví po R. D. Jelikož A. I. splnila všechny stanovené podmínky, řádně a včas uplatnila restituční nároky, označily ji obecné soudy za osobu v prioritním postavení k dalším oprávněným osobám. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 2578/2008-145 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že odvolací soud nevybočil z ustálené soudní praxe (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu) ani neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. S výše uvedenými právními závěry obecných soudů se stěžovatelka odmítá ztotožnit. Namítá především porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, k němuž mělo dojít jejím vyloučením z řízení před správním orgánem na podkladě nesprávné interpretace § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Je přesvědčena, že A. I. není oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle § 13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek nutných pro přiznání postavení oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to předložení platné závěti v dědickém řízení. Závěť R. D. byla totiž z hlediska restitučního předpisu předložena v dodatečném dědickém řízení opožděně. Stěžovatelka od počátku řízení tvrdí, že k přiznání postavení oprávněné osoby dle § 4 zákona o půdě je nutné, aby podmínky stanovené tímto předpisem byly splněny nejpozději k datu uplynutí prekluzivní lhůty, do které mohla pouze a jedině oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání nemovitosti. Tato zásada vyplývá i z četných nálezů Ústavního soudu, vyjadřujících se jmenovitě ke splnění podmínky státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 31. 1. 1993. Podobně předložení závěti v dědickém řízení je hmotněprávním úkonem podmiňujícím získání postavení oprávněné osoby a vznik práva na uplatnění nároku na vydání věci dle zákona o půdě, proto je třeba jej učinit v zákonné lhůtě. Opačný názor je podle stěžovatelky v rozporu s restitučním zákonodárstvím, jehož smyslem je, vedle zmírnění některých majetkových křivd, stanovení určitého právního a časového rámce, na jehož základě se mohly oprávněné osoby svých práv zákonným způsobem dovolat. Zákonodárce, veden principem právní jistoty, vymezil oprá