II.ÚS 1732/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1732/12 ze dne 29. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené opatrovníkem Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozsudkům Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 2/2008 ze dne 3. června 2011 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 504/2011 ze dne 31. ledna 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a v důsledku toho i zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, principu rovnosti v důstojnosti a právech dle čl. 1 Listiny, zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 a práva na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o určení výživného na stěžovatelku - pokud nebylo zcela vyhověno jejímu návrhu na stanovení výživného ve výši 2 000 EUR měsíčně a jeho doplatku na dlužném výživném za stanovenou dobu a ve výroku o zamítnutí návrhu na úpravu jejího styku s otcem a domáhá se jejich zrušení. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 2/2008, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o návrhu zletilé stěžovatelky (která pro své onemocnění není schopna se sama živit a je závislá na péči další osoby) na určení výživného jejímu otci ve výši 2 000 EUR měsíčně a zaplacení jeho doplatku zpětně za dobu od 31. 12. 2007 a dále na stanovení jejího styku s ní. Na rozdíl od žalovaného otce, který zastával názor, že jeho vyživovací povinnost ke stěžovatelce zanikla, neboť její potřeby jsou dostatečně pokryty sociálním zabezpečením, obecné soudy ve svých závěrech, s ohledem na závažné zdravotní postižení, nárok stěžovatelky na výživné nevyloučily a zabývaly se tedy otázkou jeho výše. V tomto směru soud I. stupně zjistil, že matka, s níž stěžovatelka žije a která o ni nepřetržitě pečuje, pobírá starobní důchod ve výši 12 048,- Kč měsíčně, stěžovatelka sama pobírá důchod ve výši 9 098,- Kč a spolu s příspěvkem pro bezmocnost ve výši 4 000,- Kč činí příjem obou celkem cca 25 000,- Kč měsíčně. Příjem otce, žijícího a pracujícího jako lékař v Nizozemsku činí 4 086,63 EUR čistého měsíčně, tento pobírá dále od Českého státu důchod ve výši 4 771,- Kč měsíčně jako starobní důchod, jeho manželka, která pracuje jako příležitostná restaurátorka má příjem cca 3 000 EUR ročně a k tomu rodina pobírá částku 230 EUR čtvrtletně na nezletilou T., k níž má otec další vyživovací povinnost. Vycházeje z těchto zjištěných poměrů včetně nákladů, které otec vynakládá na životní potřeby rodiny, s přihlédnutím k dále v rozhodnutí popsaným komplexním, zdravotním stavem stěžovatelky daným potřebám stěžovatelky, jakož i k tomu, že matka stěžovatelky je zatížena nesmírným způsobem každodenní celoživotní péčí o stěžovatelku, jejíž výživné by mělo být v současné době chápáno i jako forma spoření na náklady, které jí v budoucnu mohou vzniknout, považoval, při zdůraznění práva stěžovatelky na stejnou životní úroveň jakou má otec, za přiměřené výživné částku 10 procent platu otce tj. 400 EUR měsíčně a takto tedy ve shora označeném rozhodnutí výši výživného otce se stanovením příslušného doplatku stanovil a ohledně stěžovatelkou dále požadované částky 1600 EUR měsíčně její návrh zamítl. Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatelky i jejího otce, pokud jde o výši výživného po doplnění dokazování a zjištění aktuálního důchodu matky ve výši 12 246,- Kč, stěžovatelky v částce 9 248,- Kč, příjmu otce, který v mezidobí přestal vykonávat výdělečnou činnost a pobírá nyní důchod ve výši 3 451 EUR čistého a tzv. státní penzi ve výši 361,33 EUR učinil závěr, že kritériím ustanovení § 85 zákona o rodině odpovídá nárok stěžovatelky na výživné ve výši 250 EUR měsíčně, kterážto částka - představující v době rozhodování částku 6 300,-Kč - spolu s připočtením uvedeného důchodu a příspěvku na péči ve výši 4 000,-Kč by, podle mínění odvolacího soudu, měla pokrýt všechny oprávněné potřeby stěžovatelky i s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu a závislosti na pomoci druhé osoby. Proto odvolací soud v napadeném shora označeném rozhodnutí výši měsíčního výživného na stěžovatelku takto změnil a vyčíslil odpovídající doplatek dlužného výživného. Soudy obou stupňů pak dále, vycházeje v podstatě se shodného závěru, že otec nemůže být soudním rozhodnutím ke styku se zletilým dítětem přinucen, současně podanému návrhu stěžovatelky na úpravu jejího styku s otcem nevyhověly. Proti výrokům soudů obou stupňů napadených rozhodnutí, jimiž bylo takto rozhodnuto, směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která, pokud jde o výroky, týkající se určení výživného, opakovaně dává najevo nesouhlas s určenou výší a to i s výší stanovenou soudem I. stupně a stále je přesvědčena o tom, že její nárok na výživné ve výši 2 000 EUR měsíčně je plně odůvodněn. Obecné soudy podle ní z důvodů, které rozvádí, nedůsledně aplikovaly zákonná kritéria příslušných ustanovení zákona o rodině (ustanovení § 85 odst. 2, § 96 odst. 1, § 85a odst. 2), a stanovily výživné nepřiměřeně nízké, nepřihlížející dostatečně k nadstandardní životní úrovni otce, který na rozdíl od matky, jejíž péče o stěžovatelku je nejen výlučná, ale i zcela mimořádná a prakticky nepřetržitá, neplní svou vyživovací povinnost žádnou z alternativních forem. Poukazuje také na nikoliv jen spotřební charakter výživného, jakož i na to, že s ohledem na věk matky je zcela odůvodněná potřeba využívat při péči o stěžovatelku i placené asistenční služby, které jsou zároveň i jejími odůvodněnými potřebami a v této souvislosti zmiňuje i cenu těchto služeb. Rozhodnutími soudů obou stupňů, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na úpravu styku s otcem pak podle stěžovatelky rovněž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, soudní ochrana jí byla odepřena, v důsledku čehož podle ní došlo k zásahu do práv zaručovaných čl. 32 odst. 4 Listiny. V tomto směru stěžovatelka ve stížnosti uvádí, že zákon o rodině systémově nevylučuje úpravu styku rodiče se zletilým handicapovaným dítětem a danou problematiku je třeba pojmout v širších souvislostech, které dále rozvádí, přičemž je přesvědčena o tom, že upravit takto styk umožňuje ustanovení § 27 odst. 2 při jeho aplikaci per analogiím s přihlédnutím k ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rodině. Z těchto, v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů, dovolávajíce se také judikatury Ústavního soudu i judikatury obecných soudů, navrhuje zrušení napadených výroků v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. K ústavní stížnosti se k výzvě soudu vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Ostravě, který po zdůraznění faktu, že řízení vyvolané žalobou stěžovatelky je řízením sporným, v němž plně platí zásady stanovené ustanovení § 101 odst. 1, § 120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., jakož i faktu, že rozsudek soudu I. stupně byl v pořadí již jeho druhým rozhodnutím, řídícím se právním názorem odvolacího soudu v jeho předchozím zrušovacím usnesení, jež vycházely z mimořádných okolností daného případu a jímž bylo uloženo doplnit skutková zjištění, týkající se poměrů účastníků- , ve svém vyjádření dále uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením nároku stěžovatelky provedeným soudem I. stupně, který podle jeho pokynů doplnil dokazování, neztotožnil se však již s jeho pojetím obsahu nároku na výživné, který přisouzenou částku chápal jako " formu spoření na výdaje, které mohou v budoucnu vzniknout". V tomto směru ve vyjádření soud uvedl, že stěžovatelka sama vymezila svými skutkovými tvrzeními jeho podstatu, totiž že její současné potřeby jsou v důsledku nepříznivého zdravotního stavu natolik vysoké, že nemohou být pokryty jejími vlastními příjmy. Podle názoru odvolacího soudu mělo být stěžovatelce přiznáno výživné určené k pokrytí jejich současných potřeb, nikoli výhradně či zčásti ke tvorbě úspor do budoucna. Z toho, jak dále ve vyjádření uvedl, vycházela i jeho úvaha o oprávněnosti nároku stěžovatelky, kdy vyživovací povinnost měli oba rodiče, přitom matka ji plní zcela výkonem osobní péče, přičemž zcela souhlasí s tím, že hodnota takové péče je nevyčíslitelná. Stěžovatelka však nebyla v situaci, kdy neměla žádný příjem, byla poživatelkou invalidního důchodu a příspěvku na péči, požadavky na vyšší výživné, podpořené tvrzením o potřebě asistenčních služeb, nebyly shledány důvodnými, neboť nebylo tvrzeno ani prokazováno, že těchto služeb stěžovatelka skutečně aktuálně využívala. V dalším pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Žalovaný otec