II.ÚS 1926/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1926/18 ze dne 9. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SK Sigma Olomouc, a.s., se sídlem Legionářská 1165/12, Nová Ulice, Olomouc, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 451/2017-25, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 65 Af 91/2016-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující též princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 listiny, a dále princip vázanosti státní moci zákonem, jakož i limity při omezování základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a podle čl. 4 Listiny. Konečně byla těmito rozhodnutími podle stěžovatelky porušena výhrada ukládání daňových povinnosti jen zákonem podle čl. 11 odst. 5 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj platebním výměrem stěžovatelce vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 436.336 Kč. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství zamítlo a napadený platební výměr potvrdilo. Následná správní žaloba stěžovatelky byla ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Správce daně totiž podle krajského soudu nepochybil, pokud na věc stěžovatelky aplikoval zákonné opatření Senátu Parlamentu ČR č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonné opatření"), nikoliv předchozí daňové předpisy, podle nichž by předmětná daňová povinnost zásadně netížila stěžovatelku jako nabyvatele nemovitých věcí. K daňově rozhodným skutečnostem ve věci došlo až po datu účinnosti zákonného opatření - stěžovatelka se stala vlastníkem nemovitých věcí zápisem do katastru nemovitostí s účinky k 25. únoru 2014. Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích na věc přitom nedopadají, neboť v souzené věci jde o stanovení daně jako veřejnoprávní povinnosti a nejedná se tedy o spor vyplývající z práva obchodních společností. 3. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta. Nejvyšší správní soud zejména odkázal na § 3 daňového řádu, podle něhož daňová povinnost vzniká mj. okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně. Předmětem daně z nabytí nemovitých věcí je úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která je - zjednodušeně řečeno - pozemkem nebo stavbou. Převede-li se přitom vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu. Z uvedeného je tedy zjevné, že daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí vzniká dnem zápisu vlastnického práva k nemovité věci do veřejného seznamu (tedy do katastru nemovitostí), neboť tímto okamžikem je nabyto vlastnické právo k dané nemovité věci a nastává tedy skutečnost, která je předmětem daně. V souzené věci jím byl 25. únor 2014, ke kterému bylo do katastru nemovitostí vloženo stěžovatelčino vlastnické právo k dotčeným nemovitým věcem. Tímto okamžikem tak stěžovatelce vznikla též daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí. Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích, jichž se stěžovatelka dovolává a podle nichž mimo jiné platí, že bylo-li přede dnem nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích učiněno právní jednání vedoucí k rozhodnutí orgánu obchodní korporace, dokončí se takto zahájený proces podle dosavadních právních předpisů [když v právě projednávané věci je tímto právním jednáním vedoucím k rozhodnutí orgánu obchodní korporace rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu částečně hrazeného vkladem předmětných nemovitých věcí], na těchto závěrech nemohou nic změnit. Měla-li by totiž platit úvaha stěžovatelky, znamenalo by to, že přechodná ustanovení obsažená v jednom právním předpise (zde v zákoně o obchodních korporacích) mohou nepřímo novelizovat právní předpis (zde předpis daňový) tím způsobem, že budou rozšiřovat jeho časovou působnost na vztahy, které vznikly již za účinnosti nového daňového předpisu (zde tedy zákonného opatření). Přechodná ustanovení v právních předpisech přitom naopak podle Nejvyššího správního soudu řeší situace, které nastanou tím, že právní předpis, v němž jsou obsažena, ruší právní předpis dříve účinný. Přechodná ustanovení však nemohou řešit situace, která jsou důsledkem zrušení zcela jiného právního předpisu (zde tedy zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí). Ostatně aplikované zákonné opatření Senátu obsahuje své vlastní přechodné ustanovení upravující vztahy k jím zrušeným a nahrazeným právním předpisem. 4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 6. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen libovůlí. 7. V nyní posuzované věci je nicméně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. 8. Ke stěžovatelčině ústavní stížnosti musí Ústavní soud především kriticky poznamenat (srov. k tomu též již shora), že neobsahuje v podstatě vůbec žádnou (hlubší) ústavněprávní argumentaci a je postavena jen na opakování námitek, s nimiž se oba soudy náležitě vypořádaly. Naopak je to stěžovatelka, kdo na podstatu odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí takřka nereaguje. Je tedy třeba znovu pro stručnost odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde je vysvětleno, že při výkladu zvoleném stěžovatelkou by se například přechodné ustanovení obsažené v zákonném opatření stalo obsoletním. Nadto stěžovatelka nevysvětluje, jak by se například postupovalo při řešení složitějších právních otázek, to znamená, který z několika právních předpisů dopadajících na určitou právní otázku by byl ten, jehož přechodná ustanovení by se měla "generálně" použít. 9. Odhlédnuto od této argumentační ro