II.ÚS 1932/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1932/07 ze dne 16. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2008 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 7. 3. 2006, č. j. 101 T 284/2005-168, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou elektronicky a faxem dne 27. 7. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 30. 7. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podplácení dle § 161 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Spolu se stěžovatelem byl odsouzen i další obžalovaný - J. V., který byl uznán vinným ze spáchání trestného činu přijímání úplatku dle § 160 odst. 1 tr. zákona, za což byl rovněž odsouzen k peněžitému trestu ve výši 70.000,- Kč. Obžalovanému J. V. byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, krajskými a okresními fotbalovými svazy, a to na dobu dvou let. Těchto trestných činů se obžalovaní dopustili tím, že dne 23. 11. 2003 v 15.45 hod stěžovatel v telefonickém rozhovoru z místa svého trvalého bydliště oznámil J. V. možnost poskytnutí finančního prospěchu v české nebo slovenské měně od zástupců FK Dukla Bánská Bystrica za ovlivnění fotbalového zápasu 18. kola slovenské fotbalové ligy (I. Corgoň liga) mezi kluby FK Dukla Bánská Bystrica a FK Matador Púchov, konaného dne 29. 11. 2003 v Bánské Bystrici ve prospěch FK Dukla Bánská Bystrica, na který byl obžalovaný J. V. delegován jako asistent rozhodčího, a dne 27. 11. 2003 ve 12.37 hod mu stěžovatel telefonicky za toto ovlivnění konkrétně přislíbil poskytnutí "70 litrů kvalitního českého vína", tedy finanční částku ve výši 70.000,- Kč, přičemž obžalovaný J. V. s tímto souhlasil a nejpozději dne 29. 11. 2003 od dosud nezjištěné osoby tuto částku převzal. Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní odvolání, která krajský soud napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná, když konstatoval, že "výrok o vině napadeného rozsudku nevykazuje vad. (...) skutková zjištění jsou správná a úplná, mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve vzájemném souhrnu správně vyhodnotil." (str. 5 usnesení). Odvolací soud se dále podrobně vypořádával s jednotlivými námitkami obžalovaných, a to ohledně podjatosti soudce, nedostatečných skutkových zjištění, nesprávného hodnocení důkazů, vadné právní kvalifikace skutku a zejména námitkou zpochybňující zákonnost a použitelnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. K tomuto soud konstatoval, že z odůvodnění příkazu ze dne 29. 10. 2003, vydaného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3125/2005 (č. l. 62 spisu), který splňuje veškeré náležitosti dle § 88 odst. 2 tr. řádu, je zřejmé, na základě jakých skutečností soud dovodil splnění zákonných podmínek pro jeho vydání. Mimo jiné zmiňuje, že v této věci je vedeno řízení pro trestné činy dle § 160 odst. 1 a § 161 odst. 1 tr. zák., s tím, že k jejich stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, přičemž soud za takovou smlouvu považoval Trestněprávní úmluvu o korupci ze dne 27. 1. 1999 (vyhl. pod č. 70/2002 Sb. m.s., dále jen "Úmluva o korupci"). Z čl. 7 Úmluvy o korupci České republice vyplývá povinnost k trestnímu stíhání korupce i v rámci soukromého sektoru, a to tzv. aktivní úplatkářství, které je mimo jiné specifikováno jako přislíbení nepatřičné výhody v rámci obchodní činnosti osobám, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru, aby nějakým způsobem jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti. Krajský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele a naopak dovodil, že provozování fotbalového utkání v rámci první ligy je nepochybně nutno považovat i za obchodní činnost ve smyslu citovaného čl. 7 a zmíněný závazek z mezinárodní smlouvy se tedy vztahoval i na posuzované jednání spočívající v přislíbení a přijetí úplatku za ovlivnění fotbalového utkání I. Corgoň ligy na Slovensku. Svůj závěr soud dovodil z konkrétních činností sportovních (fotbalových) klubů - příjem klubu ze vstupného na utkání, reklama, příjem ze sponzoringu, z prodeje hráčů a prodeje televizních přenosů a další obchodní činnosti (prodej suvenýrů, občerstvení) (str. 7 - 8 usnesení). K právní kvalifikaci jednání obou žalovaných soudem I. stupně odvolací soud uvedl, že "správně dovodil, že toto korupční jednání bylo spácháno v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, když tento znak je naplněn i pokud se jedná o činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, tedy i při sportu. (...) Je pak nepochybné, že zájem na řádném průběhu a nestranném rozhodování sportovních soutěží má široká společenská skupina." (str. 9 usnesení). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, v němž předložil obdobnou argumentaci jako následně v ústavní stížnosti (viz níže). Polemizoval zejména se způsobem interpretace pojmu "obstarání věci obecného zájmu" ve vztahu k fotbalovým utkáním, ke kterému soudy obou stupňů přikročily. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné, když dospěl k závěru, že právní závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil s právní kvalifikací jednání stěžovatele soudem I. stupně, jsou správné a souladné se zákonem, přičemž není pochyb o tom, že stěžovatel naplnil všechny znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud se ztotožnil se způsobem interpretace pojmu "obstarání věcí obecného zájmu", který použil krajský soud a nadto uvedl, že pro vymezení tohoto pojmu by se v daném případě mělo brát do úvahy, jakým způsobem se fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání společnosti. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblasti sportovní (celosvětově nejmasovější sportovní odvětví), ekonomické (obchodní a marketingové společnosti, reklama, sázkové kanceláře, významný zdroj finančních příjmů) a kulturně osvětové (výchovný vliv a formování morálních základů), přičemž ani jedna z těchto složek není zanedbatelná a tím spíše je nutné klást důraz na regulérnost a spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se promítají do výběru jednotlivých klubů. (str. 6 usnesení). "Proto je nezbytné při výkladu pojmu "obstarávání věci obecného zájmu", mít všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze, neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí, ale jde o zájem celospolečenský." (str. 6 usnesení). Na základě těchto úvah pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že (...) fotbalové soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkaní zaujímají, je potřebné dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady." (str. 7 usnesení). V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy připustily nezákonné důkazy, a to odposlechy telefonických hovorů, které byly pro soudy prakticky jedinými usvědčujícími důkazy o vině stěžovatele. Jejich nezákonnost spatřoval v nesplnění podmínek, kterými trestní řád v ust. § 88 odst. 1 podmiňuje nařízení odposlechu. Konkrétně uvedl, že jednou z podmínek pro nařízení odposlechu uvedených ve zmíněném ustanovení je vedení trestního řízení pro "jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva", přičemž krajský soud za takovou smlouvu považoval zmíněnou Úmluvu o korupci. Závěr krajského soudu je však dle stěžovatele mylný, ne