II.ÚS 1954/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1954/20 ze dne 24. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek O. K. a A. K., obou zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 2, Francouzská 28, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 5. 2020 č. j. 1 KZN 3540/2018-1138, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově, ze dne 7. 1. 2020 č. j. 11 ZN 5076/2018-781 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Karviná, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 10. 12. 2019 č. j. KRPT-231757-296/TČ-2018-070373, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají ochrany proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Policie ČR a orgánů státního zastupitelství, respektive proti jejich postupu, jímž mělo být porušeno základní právo stěžovatelek na účinné vyšetřování vyplývající z práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelky jsou matkou, resp. sestrou pana L. K. (dále jen "zemřelý"), jenž dne 7. 10. 2018 v 17:20 hodin zemřel v Nemocnici s poliklinikou v Havířově na jednotce intenzivní péče interního oddělení, a to po 45 minut trvající kardiopulmonální resuscitaci zahájené krátce po 16:45 hod. Stěžovatelky následně podaly Okresnímu státnímu zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově, oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl v souvislosti s uvedeným úmrtím spáchán trestný čin. Policejní orgán poté zahájil prověřování jejich oznámení. Stěžovatelky argumentovaly v průběhu prověřování mimo jiné tím, že měly k dispozici videozáznam pořízený v nemocnici 7. 10. 2018 v 16:33 hod., který měl poukazovat na to, že již v té době byl posléze zemřelý extrémně dušný, a nemocniční personál na to adekvátně nereagoval. Policejní orgán napadeným usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. KRPT-231757-296/TČ-2018-070373, podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu trestní věc podezření ze spáchání blíže nespecifikovaného trestného činu proti životu a zdraví zemřelého odložil, vycházel při tom zejména z ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 29. 11. 2019. Napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství Karviná, pobočky v Havířově, ze dne 7. 1. 2020 č. j. 11 ZN 5076/2018-781 byla stížnost stěžovatelek proti rozhodnutí policejního orgánu zamítnuta jako nedůvodná. 3. Krajské státní zastupitelství na žádost o výkon dohledu reagovalo napadeným sdělením ze dne 7. 5. 2020. Podle citovaného sdělení dospěla příslušná státní zástupkyně k závěru, že bylo v průběhu trestního řízení provedeno dostatečné a pro otázku vyhodnocení, zda je dáno podezření ze spáchání trestného činu či nikoliv, i úplné dokazování. K věci byli vyslechnuti příslušní zaměstnanci Nemocnice s poliklinikou Havířov, byla opatřena kompletní zdravotnická dokumentace, jakož i materiály Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru zdravotnictví, který se též opakovaně zabýval postupy personálu několika zdravotnických zařízení, v nichž byl zemřelý umístěn, přičemž jako stěžejní shledala závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a především pak ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podkladem pro vypracování posledně zmíněného posudku byl celý trestní spis a dostupná zdravotnická dokumentace. Již z obsahu trestního spisu, který byl znaleckému ústavu předložen, přičemž policejním komisařem byly opakovaně dosílány aktuální části trestního spisu (naposledy 14. 8. 2019), je zřejmé, že kritického dne krátce před skonem zemřelého byla poškozenými pořízena předmětná videonahrávka, v jejich podáních bylo rovněž opakovaně poukazováno na její obsah, znaleckému ústavu byla tato skutečnost známa a pokud by považoval za nutné pro zodpovězení položených otázek doplnit trestní spis i o tuto videonahrávku, jistě by policejnímu orgánu navrhnul v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 věty poslední trestního řádu opatření takového důkazu. Podle uvedeného citovaného znaleckého posudku bylo bezprostřední příčinou úmrtí zemřelého selhání srdce při chronicky selhávající zbytnělé pravé komoře srdeční, související s dlouhodobě probíhajícími opakovanými plicními záněty s následnou fibrotizací. Na počátku všeho stála pacientova vrozená choroba - Downův syndrom, která jej omezením mobility, omezením fyziologické funkce imunitního systému a v neposlední řadě vyšším rizikem aspirace stravy disponovala k plicním zánětům. Opakované plicní záněty pak vedly k přetížení a zbytnění pravé komory srdeční a právě srdeční selhání bylo bezprostřední příčinou úmrtí nemocného, k němuž došlo po více než dvouměsíční hospitalizaci, a to i přes maximální léčebné úsilí, neboť rezervy organismu již byly vyčerpány a úmrtí bylo neodvratitelné. Postup lékařů a zdravotnického personálu během celé hospitalizace byl citovaným posudkem shledán v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. 4. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítají, že opakovaně navrhovaly výše popsaný videozáznam k důkazu, aby jím potvrdily svůj názor, že ze strany zdravotnického personálu nebylo v době bezprostředně předcházející resuscitaci a úmrtí jejich syna, resp. bratra vynaloženo dostatečné úsilí. Jsou přesvědčeny, že znovu a znovu narážely na absolutní nezájem a neochotu policejního orgánu, okresního státního zastupitelství i krajského státního zastupitelství předmětný obrazový záznam k důkazu vůbec zajistit (tak, aby nevznikly pochyby o čase jeho pořízení) a znaleckému ústavu předložit. Stěžovatelky navíc poukázaly na to, že u zemřelého byla stanovena diagnóza Downovy choroby, a že mají za to, že právě tato skutečnost mohla být důvodem pasivity zdravotnického personálu v období předcházejícím jeho resuscitaci a úmrtí. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly v pozici poškozených účastnicemi trestního řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 8. Ústavní soud si je vědom toho, že z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") plyne, že čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na život, nevyžaduje po státech pouze pasivní zdržení se jednání, které by vedlo k úmrtí člověka, ale klade na ně i pozitivní závazky "přijmout odpovídající kroky k ochraně života osob ve své jurisdikci" (viz rozsudek ve věci L.C.B. proti Spojenému království ze dne 9. 6. 1998 č. 23413/94, § 36). Tento pozitivní závazek se uplatní "v kontextu jakékoliv činnosti, ať již veřejné, či nikoliv, u které existuje ohrožení práva na život" (rozsudek velkého senátu ve věci Öneryildiz proti Turecku ze dne 30.