II.ÚS 2135/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2135/17 ze dne 16. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem Lípová 474/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 17. března 2017 č. j. 2 ZN 3614/2016-31 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, Sokolská 1885/12, Praha 2 - Nové Město, ze dne 24. října 2016 č. j. KRPA-180994-25/TČ-2016-001271, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení, Sokolská 1885/12, Praha 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Policejní komisař Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měla dopustit podezřelá M. H., jako vedoucí lékařka tím, že "otec oznamovatelky F. P. byl od 11. 4. 2016 hospitalizován na doporučení obvodního lékaře s trombózou ve Fakultní nemocnici Motol, na 5. lůžkové stanici interny - Nefrologie, i když podle sdělení dcery hospitalizován být nechtěl. Vzhledem k zavedení cévky v nemocnici nemohl poškozený sám přijímat potravu, kdy na ni nedosáhl a potřeboval součinnost, které se mu dle oznamovatelky nedostávalo. Dne 26. 4. 2016 jí bylo podezřelou lékařkou sděleno, že poškozenému zavedou do žaludku PEG kvůli příjmu potravy, tento zákrok odmítala jak dcera, tak i manželka poškozeného - zákonný zástupce poškozeného, což však H. odmítla, a tento zákrok poškozenému byl proveden. Matka s dcerou chodily poškozeného krmit, jednou se však pozvracel a uvedená lékařka umístila nad jeho postel ceduli s nápisem nekrmit. Následně byl poškozenému zaveden nitrožilní příjem potravy, poté s dcerou ani manželkou poškozeného již nikdo ze zdravotního personálu nekomunikoval, pouze jim sdělili, že otec pravděpodobně zemře, uvedená lékařka i další lékaři odmítali stanoviska manželky a dcery poškozeného, nepodávali jim informace, nerespektovali jejich volbu, aby podobné zákroky poškozenému neprováděli. Stav pana P. se nadále zhoršoval a de facto jeho rodina nebyla seznámena s jeho stavem a dne 12. 5. 2016 jim bylo sděleno, že pan F. P. zemřel". Policejní orgán dospěl po provedeném šetření k závěru, že nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak. 3. O stížnosti stěžovatelky jako oznamovatelky rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") dalším napadeným usnesením tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na to, že její svéprávný a i jinak orientovaný otec F. P. (dále jen "poškozený") byl hospitalizován nedobrovolně, byl omezen v pohybu připoutáním na lůžko napíchnutou infusí a močovou cévkou a byla na něm proti jeho vůli prováděna léčba a zásahy do jeho tělesné integrity. V důsledku nedůvodné operace zůstal v kómatu až do své smrti. Stěžovatelka se proto rozhodla podat na vedoucí lékařku trestní oznámení. Obsáhle popisuje výsledky šetření policejního orgánu a celé soustavy státních zastupitelství, přičemž namítá, že orgány činné v trestním řízení nezajistily úplné, řádné, účinné a ústavně konformní šetření jejího trestního oznámení, a že jejich postup je zatížen nepředvídatelností a nepřezkoumatelností. Poukazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") o vyslovení přípustnosti převzetí poškozeného do zdravotního ústavu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 44 L 248/2016-5, které považuje za nezákonné, stejně jako postup policejního orgánu, který se v napadeném usnesení ústavně konformním způsobem nevypořádal s jejím tvrzením, že poškozený byl držen v nemocnici proti své vůli, a že s ním bylo krutě, nelidsky a ponižujícím způsobem zacházeno. Policejní orgán, soudní znalec MUDr. Pavel Kohout i vedoucí lékařka zcela popřeli svobodu poškozeného a autonomii jeho vůle a vycházeli z mylného přesvědčení, že poškozený má povinnost respektovat rozhodnutí lékaře. Napadená usnesení jsou dle názoru stěžovatelky v rozporu i s nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2078/16 a ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 a odporují i Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). 5. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na právní ochranu i v postupu policejního orgánu, který rodině poškozeného zatajil existenci detenčního řízení. Přestože stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci popsala a doložila nezákonný postup policejního orgánu, který se nezabýval zákonností držení poškozeného ve zdravotnickém zařízení a neřešil ani nezákonnost usnesení obvodního soudu, jímž soud připustil držení poškozeného v nemocnici proti jeho vůli, obvodní státní zastupitelství rozhodlo o zamítnutí stížnosti, přičemž zakázalo podat odvolání k vyšší instanci. I v tom stěžovatelka shledává porušení svého ústavního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Ve svévolném a nepředvídatelném postupu pak dle přesvědčení stěžovatelky pokračovalo i Městské státní zastupitelství v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Vrchní státní zastupitelství v Praze, která nezajistila zákonné, řádné a efektivní dozorování a šetření předmětné věci, a též Nejvyšší státní zastupitelství, které nevyvodilo kárnou a trestní odpovědnost za protiústavní a nezákonné zbavení osobní svobody poškozeného, za jeho nezákonné držení v nemocnici a za zásahy do jeho tělesné integrity. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených usnesení a příslušného vyšetřovacího spisu policejního orgánu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení při šetření jí podaného trestního oznámení. 10. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil závěr, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby