II.ÚS 2198/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2198/14 ze dne 13. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Tovární 3, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 515/2013-414, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým městský soud změnil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2013, č. j. 50 P 247/2012-377, ve věci změny poměrů k nezletilému dítěti. Stěžovatel (otec dítěte) podal dne 20. 9. 2012 návrh na určení výživného matce na nezletilou dceru, kterou má v péči. Obvodní soud tomuto návrhu vyhověl a určil výživné s ohledem na majetkové poměry matky v jednotlivých obdobích počínaje 1. 2. 2010, kdy byla dcera svěřena do výchovy otce. Proti tomuto rozhodnutí podala matka odvolání, přičemž městský soud nyní napadeným rozhodnutím předchozí rozsudek obvodního soudu zčásti změnil tak, že matka je povinna zaplatit na výživu nezletilé v období od 20. 9. 2012 do 31. 12. 2013 částku 35.417 Kč ve splátkách po 1.000 Kč měsíčně k rukám otce počínaje právní mocí rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Městský soud tak považoval návrh na určení výživného za důvodný pouze od 20. 9. 2012 (tj. ode dne podání návrhu otcem k soudu), neboť do té doby placení výživného vycházelo z dohody obou rodičů, dle níž se matka na výchově dítěte finančně neměla podílet. Ve věci výživného za období od 1. 1. 2014 městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť od začátku roku 2014 došlo v poměrech matky k zásadním změnám, přičemž ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další dokazování. Ve věci výše výživného za období od 20. 9. 2012 do konce roku 2013 pak odvolací soud považoval částku výživného určenou prvoinstančním soudem za přiměřenou a celkovou výši dlužného výživného upravil s ohledem na shora vyřčené. 2. Napadený rozsudek městského soudu dle stěžovatele porušil jeho právo (a též právo nezletilé dcery) na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodiny a dětí dle čl. 32 odst. 1, odst. 4 a odst. 5 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (spolu s čl. 90 Ústavy České republiky). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že pro období od 1. 2. 2010 do 19. 9. 2012 městský soud nadřadil "údajnou a ničím nedoloženou" dohodu rodičů nad zájmy dítěte, ačkoli ty jsou - i s ohledem na charakter tohoto řízení, které není ovládáno dispoziční zásadou - nejdůležitější. V této souvislosti namítá, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz, který by dokládal obsah či okolnosti inkriminované dohody rodičů o neplacení výživného. Nadto prý tato klíčová okolnost prvně zazněla až v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí, a proto je stěžovatel považuje za překvapivé a nepředvídatelné. Zároveň tvrdí, že právní závěry městského soudu neodpovídají provedeným skutkovým zjištěním. Stěžovatel uzavírá, že nebyly dodrženy základní zásady soudního procesu, a proto navrhuje výše označené rozhodnutí zrušit. 3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ve vztahu k určení výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo ustanovení § 85 odst. 2 a odst. 3 zákona o rodině). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy zohledňuje nejen fakticky dosahované příjmy rodiče, nýbrž i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle § 120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [viz nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. 6. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele o dopadu dříve uzavřené dohody mezi ním a matkou dítěte o neplacení výživného na určení výše výživného za předmětná období. 7. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 1. 2010, č. j. 26 P 230/2009 - 86, kterým byly nezletilé děti svěřeny do výchovy stěžovatele, skutečně předcházela dohoda obou rodičů o změně svěření dětí do výchovy otce, jejíž součástí byla též dohoda o tom, že matka nemusí platit na děti výživné, neboť stěžovatel výživné nepožaduje (z důvodu zdravotního stavu matky a absenci příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti). Proto soud ve výroku II. předmětného rozhodnutí matce žádné výživné nestanovil. Podáním ze dne 14. 1. 2011 pak sice stěžovatel žádal o určení výživného na nezletilé děti, tento návrh však vzal při soudním jednání konaném dne 9. 2. 2011, po dohodě ohledně styku s dětmi, zpět, a proto soud řízení zastavil. 8. Další návrh na určení výživného k nezletilé dceři (z rozhodnutí soudu byla v mezidobí synovy nařízena ústavní výchova) podal otec dne 20. 9. 2012, přičemž toto podání představuje základ nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy musí konstatovat, že do tohoto data byla ohledně výživného platná dohoda mezi oběma rodiči, která byla navíc potvrzena shora citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud tuto dohodu a její obsah zpochybňuje, neboť ze spisového materiálu se podává, že její obsah byl zřejmý a nevzbuzoval žádné pochybnosti. Proto se Ústavní soud nemůže ztotožnit s jeho argumentací, že by odkaz městského soudu na předmětnou dohodu rodičů činil rozhodnutí překvapivým, neboť stěžovatel musel být s jejím obsahem seznámen. Navíc za situace, kdy tato dohoda byla vtělena do úředního rozhodnutí týkajícího se téže věci a totožných osob, nebylo nezbytné činit o jejím obsahu zvláštní dokazování, neboť ten vyplývá z rozhodnutí předcházejících tomuto rozhodnutí ve věci samé, z nichž soud, podobně jako navrhovatel při prvotním návrhu, zjevně vycházel. 9. Ústavní soud sice musí dát stěžovatelovi za pravdu, že v řízení o výživném neplatí zásada dispoziční v plném rozsahu, neboť obecné soudy samy zjišťují základní skutečnosti nezbytné p