II.ÚS 2333/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2333/14 ze dne 31. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Rostislava Garguláka, zastoupeného Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou, sídlem Karlštejnská 518, Lety, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014 č. j. 29 Cdo 3558/2013-396 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2013 č. j. 8 Cmo 426/2012-348, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGA - Speciální technická pryž, s. r. o., sídlem Vlachovice 368, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy. 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2012 č. j. 9 Cm 418/2008-297 výrokem I. zamítl návrh, jímž se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice, přijatého dne 21. 4. 2008, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu o částku 6 000 000 Kč (z výše 200 000 Kč na výši 6 200 000 Kč), a to peněžitými vklady, a současně výrokem II. zamítl stěžovatelův návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice, přijatého dne 26. 5. 2008, kterým byl tam uvedeným osobám (dvěma zbývajícím společníkům) udělen souhlas ke zvýšení vkladů do základního kapitálu; výrokem III. potom krajský soud zamítl stěžovatelův návrh, aby soud provedl stěžovatelem požadovanou změnu zápisu v obchodním rejstříku, reflektující právní stav před přijetím dvou výše uvedených usnesení valné hromady vedlejší účastnice. 3. Krajský soud zamítl stěžovatelovy návrhy, neboť dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je namístě označit za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, a proto mu nelze přiznat právní ochranu. Konstatoval přitom, že stěžovatel měl dostatek zákonných podmínek k tomu, aby bez ohledu na deklarovaný nezákonný postup zbývajících dvou společníků uhájil své přednostní právo na převzetí závazku ke zvýšení svého vkladu. Přestože byl přítomen v době a v místě doručení zásilek, fyzicky převzal pouze jednu z nich (č. 010441) a zbylé dvě (č. 010442 a 010443), obsahující pozvánky na valné hromady, odmítl a vědomě je nechal uložit na poště. Pokud by je řádně převzal a dostavil se na valnou hromadu konanou dne 21. 4. 2008, mohl vyslechnout poučení o svém přednostním právu a případně převzít závazek ke zvýšení svého vkladu. Nadto krajský soud dovodil, že i kdyby se stěžovatel neúčastnil uvedené valné hromady, prokazatelně mohl a měl převzít dne 9. 5. 2008 další zásilku (č. 021815), která i bez přiloženého notářského zápisu obsahovala dostatek podkladů pro uplatnění jeho přednostního práva. Dle názoru krajského soudu proto stěžovatel měl dostatek času k tomu, aby závazek ke zvýšení svého vkladu splnil. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným usnesením první tři výroky napadeného usnesení krajského soudu potvrdil a výrokem II. pouze snížil soudem první instance vedlejší účastnici přiznanou náhradu nákladů řízení. Vrchní soud se po provedeném dokazování plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. 5. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, a to proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a občanského soudního řádu, neshledal přípustným ani podle § 237 téhož zákona. Nejvyšší soud označil stěžovatelovo dovolání za nepřípustné, když konstatoval, že k zamítnutí stěžovatelových návrhů postačuje závěr, že jeho postup je rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž právě tento závěr odvolacího soudu stěžovatel v dovolání nenapadl, a proto věcný přezkum dalších jím položených právních otázek není přípustný. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostály povinnosti řádného a transparentního odůvodnění; jeho námitky totiž byly odmítnuty na základě pouze paušální a čistě jednostranné argumentace. Napadenými rozhodnutími proto dle stěžovatele nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení. 7. Nejvyššímu soudu v této souvislosti stěžovatel vytýká, že nepřistoupil k řešení v dovolání nastolených otázek a zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, přičemž svůj postup odůvodnil v zásadě jedinou větou. Stěžovatel takový postup dovolacího soudu považuje za nepřípustně formalistický, přičemž zdůrazňuje, že jím v dovolání předložené otázky (např. otázka obsahu pozvánky na valnou hromadu a otázka návaznosti dílčích částí procesu zvýšení základního kapitálu vedlejší účastnice) mají zásadní význam ve věci samé. Jinými slovy, Nejvyšší soud dle mínění stěžovatele nepřihlédl důsledně k celému obsahu jeho dovolání, jímž se dožadoval výkladu dosud neřešených právních otázek, jmenovitě otázek týkajících se interpretace ustanovení § 143 obchodního zákoníku. Pokud by přitom měl Nejvyšší soud pochybnosti o stěžovatelem uvedené interpretaci dovolání, měl (v souladu se závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/2000) dovolání meritorně projednat. 8. Vůči napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že se nemohl dopustit zneužití svých práv v situaci, kdy se bránil šikanóznímu jednání dvou zbývajících společníků (a zároveň sourozenců); zdůrazňuje, že právě tito dva společníci, kteří v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku zneužili svých znalostí o stěžovatelově osobě a jeho pracovním programu (tedy skutečnosti, že se v době doručování předmětných zásilek nebude zdržovat na území České republiky), a tím "zneužili právních nástrojů k tomu, aby jej ze společnosti vystrnadili". 9. Jestliže soudy první a druhé instance stěžovateli vytkly, že si dvě ze tří zaslaných zásilek nepřevzal, stěžovatel namítá, že žádný ze soudů nevzal do úvahy, že mu byl triplicitně - ve třech obálkách - zaslán totožný obsah, a to v jeden okamžik a z pošty v místě jeho bydliště, přestože se sídlo vedlejší účastnice i sídlo její právní zástupkyně nachází zcela na jiném místě. Právě z důvodu "nestandardnosti" takového postupu stěžovatel převzal pouze jednu ze tří zásilek, nepřevzetí dalších dvou obálek s totožným obsahem považoval za fakticky i logicky bezvýznamné. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že samotné nevyzvednutí (nepřebrání) zásilek nemělo žádný vliv na jeho vůli, pokud jde o usnesení valných hromad, jejichž neplatnosti se v projednávané věci svým návrhem domáhal. Současně stěžovatel připomíná, že veškeré mu zaslané informace "ohledně procesu navýšení základního kapitálu stěžovatel převzal a obdržel v jedné poště dne 4. 4. 2008". 10. Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch, když negativně hodnotily pouze jeho jednání, aniž by se stejnou měrou zabývaly jím namítanými formálními pochybeními, jež předcházela svolání dvou výše uvedených valných hromad. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to ji