II.ÚS 2356/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2356/19 ze dne 30. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Saxo Bank A/S, Reg. č. 15731249, se sídlem Phillip Heymans Allé 15, 2900 Hellerup, Dánské království, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Karlín, Praha 8, v substituci Mgr. Janem Kramperou, se sídlem Pobřežní 394/12, Karlín, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 3482/2017-338, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017 č. j. 5 Cmo 310/2016-135 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016 č. j. 56 Cm 182/2015-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky103 133,631 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené stěžovatelkou porušením smluvních povinností při obchodování s měnovými páry. Stěžovatelka vznesla (současně s prvním úkonem - odporem proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015 č. j. 56 Cm 182/2015-28 a následně rovněž ve vyjádření k žalobě) námitku nedostatku pravomoci Městského soudu v Praze, namítajíc, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla sjednána prorogační doložka určující příslušnost dánského soudu. Na takto ustaveném základě soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti námitky stěžovatelky o nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů je rozhodující úprava obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"). Městský soud konstatoval, že příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv je upravena v oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Pojem spotřebitel je třeba vykládat v souladu s článkem 2 písm. a) Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle kterého se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Městský soud uzavřel, že na žalobce je třeba hledět jako na spotřebitele, neboť při realizaci obchodů s měnovými páry zcela zjevně nejednal v rámci obchodní či výrobní činnosti nebo povolání, otevření účtu nesouvisí s jeho tehdejší profesí auditora, nyní úvěrového analytika, po celou dobu trvání smluvního vztahu byl významně slabší stranou, nepodniká a při investování na finančním trhu a prostřednictvím stěžovatelky vykonával správu vlastního majetku. Profesionálem v předmětném smluvním vztahu je stěžovatelka, která je bankou. 3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že žalobce nakupoval cizí měny za své osobní úspory za účelem osobní potřeby, při snaze o zhodnocení osobních úspor není podle odvolacího soudu důvod rozlišovat mezi účastí v systému penzijního připojištění, investováním do podílových fondů, investičních certifikátů, komodit, nemovitostí či akcií a investováním do měnových párů. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila k posouzení několik právních otázek, které podle ní zakládají přípustnost dovolání: a/ Je měnový kurz investičním nástrojem dle § 3 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále též jen "zákon")?, b/ Je obchodování s měnovými kurzy prováděné fyzickou osobou na vlastní účet tzv. hlavní investiční službou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona?, c/ Je účast fyzické osoby v systému penzijního připojištění obchodováním s investičními nástroji dle zákona?, d/ Má fyzická osoba, která na svůj účet samostatně a pravidelně provádí obchody s investičními nástroji jako hlavní investiční službu dle zákona, postavení spotřebitele ve smyslu nařízení Brusel I bis?, e/ Má fyzická osoba, která na svůj účet samostatně a pravidelně provádí obchody s investičními nástroji za účelem dosažení zisku, postavení spotřebitele ve smyslu nařízení Brusel I bis, pokud obchody provádí za své osobní úspory a za účelem zajištění osobních potřeb?, f/ Má odvolací soud povinnost odůvodnit, proč na daný případ neaplikoval soudní rozhodnutí, na která žalovaná odkazovala ve svých vyjádřeních?, g/ Byl soud prvního stupně povinen doručit stěžovateli repliku žalobce k vyjádření stěžovatele? 4. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu právní otázky formulované stěžovatelkou pod písmeny a/ až c/ nečiní dovolání přípustným, neboť na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Dále Nejvyšší soud uvedl, že podle článku 18 nařízení Brusel I bis spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel (odstavec 1). Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (odstavec 2). Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba (odstavec 3). Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci. Odpověď na shora předestřené otázky pod písmeny d/ a e/ je zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora, jde tedy o tzv. acte éclairé. Odkázal přitom na rozsudky Soudního dvora ze dne 20. 1. 2005 ve věci C-464/01, Johann Gruber proti Bay Wa AG, ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, ze dne 25. 1. 2018 ve věci C-498/16, Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru. 5. Podle Nejvyššího soudu jsou závěry formulované Soudním dvorem ve vztahu k Bruselské úmluvě a k nařízení Brusel I použitelné i ve vztahu k nařízení Brusel I bis. Článek 17 nařízení Brusel I bis je totiž identický s článkem 15 nařízení Brusel I a. Ačkoli tyto články nejsou ve všech bodech totožné se zněním článku 13 prvního pododstavce Bruselské úmluvy, týkají se tyto změny podmínek použití, jež musí spotřebitelské smlouvy splňovat, a nikoli definice pojmu spotřebitel. V souladu s judikaturou Soudního dvora je v poměrech projednávané věci nutné považovat žalobce za spotřebitele a slabší stranu, toto postavení neztrácí, ani pokud má odborné znalosti nebo zkušenosti s obchodováním s měnovými páry. Nerovné postavení, v němž se žalobce jako spotřebitel nachází a kterému má čelit zvláštní režim ochrany založený nařízením Brusel I bis, se posuzuje jak z hlediska úrovně informovanosti, tak i vyjednávací síly. Žalobce byl přitom nucen přistoupit na smluvní podmínky předem vyhotovené stěžovatelkou, aniž mohl jakkoli ovlivnit jejich obsah. Taktéž nedoručení repliky žalobce stěžovatelce nemohlo mít podle Nejvyššího soudu v poměrech projednávané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani nevedlo ke zkrácení procesních práv stěžovatelky, neboť ta veškeré své námitky (vycházející mj. z jí citované judikatury Soudního dvora a reagující též na repliku žalobce) mohla uplatnit (a také uplatnila) v dovolání, jehož důvodností se Nejvyšší soud zabýval. Nejvyšší soud tedy napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání zamítl. 6. Stěžovatelka zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ve svém usnesení dostatečně nezabýval námitkami stěžovatelky, které se týkají výkladu některých institutů dle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu a argumentací stěžovatelky judikaturou Soudního dvora Evropské unie ohledně pojmu spotřebitel, přičemž podle stěžovatelky Nejvyšší soud svévolně aplikoval toliko judikaturu uváděnou žalobcem. Odůvodnění usnesení městského soudu a vrchního soudu jsou podle stěžovatelky zcela nedostatečná a neumožňují přezkoumat, na základě jakých úvah soudy dospěly k závěru, že argumenty stěžovatelky nejsou pro posouzení případu relevantní. 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která by