II.ÚS 2493/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2493/18 ze dne 28. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Moeina Abbasi, st. příslušnost Írán, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2018, č. j. 2 Azs 123/2018 - 22, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu došlo k odmítnutí kasační stížnosti podané stěžovatelem proti rozsudku vydanému Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2018, č. j. 30 A 28/2018 - 36, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje ze dne 1. 2. 2018, č. j. KRPH-10956-23/ČJ-2018-050022- SV, o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody dle § 125 odst. 1 téhož zákona. 3. V řízení u Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil blanketní kasační stížností proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost odmítl pro absenci obligatorních zákonných náležitostí, které musí kasační stížnost obsahovat dle ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Nejvyšší správní soud totiž poskytl stěžovateli dodatečnou lhůtu v trvání jednoho měsíce k tomu, aby svoji kasační stížnost doplnil o konkrétní důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu a jeho věc mohla být věcně projednána. Zároveň Nejvyšší správní soud, v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, stěžovatele poučil o následcích nedodržení lhůty pro doplnění chybějících náležitostí kasační stížnosti. Stěžovatel však v určené lhůtě kasační stížnost nedoplnil, když lhůta pro doplnění kasační stížnosti připadla na 14. 5. 2018 a v tento den stěžovatel (resp. jeho zástupce) odeslal nesprávný soubor, týkající se zcela jiného řízení. 4. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu dle stěžovatelova názoru zasáhlo do jeho ústavně zaručeného základního práva, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Toto rozhodnutí považuje s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu za projev extrémního formalismu. Zásah do svého práva spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud užil institutu propadné lhůty v důsledku stěžovatelova pochybení při nedoplnění obligatorních náležitostí kasační stížnosti dle ustanovení § 106 odst. 1 soudního řádu správního. Stěžovatel ve snaze o její doplnění zaslal dne 14. 5. 2018 Nejvyššímu správnímu soudu v datové zprávě špatný soubor, který neobsahoval doplnění této kasační stížnosti, nýbrž doplnění jiné kasační stížnosti. Následující den stěžovatel svoji chybu napravil, avšak Nejvyšší správní soud posoudil tuto chybu jako nenaplnění podmínek řízení ve smyslu soudního řádu správního a kasační stížnost odmítl. Právě v tom spatřuje stěžovatel zmíněný přepjatý formalismus. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud předně uvádí, že toto právo představuje garanci určitého postupu při domáhání se ochrany práv, nelze ho však chápat jako jakousi apriorní záruku úspěšného výsledku řízení, jelikož pochopitelně neexistuje právo účastníka na úspěch v soudním (či správním) řízení. Dále je třeba předeslat, že v rozporu s právem na spravedlivý proces (resp. přesněji: právem na přístup k soudu) není, pokud zákonná úprava stanoví podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. Tyto procesní podmínky řízení jsou totiž důležité z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudů, snižují nežádoucí entropii a potenciální svévoli. Jejich naplňování je proto třeba vnímat i jako jeden z nezbytných atributů právního státu. 8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává údajného extrémně formalistického postupu Nejvyššího správního soudu při odmítnutí jeho kasační stížnosti. Pokud by se o extrémní formalismus skutečně jednalo, mohlo by to s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu skutečně dosahovat ústavní intenzity a dotčení na základním právu. Rovněž podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná z www.nssoud.cz), lze přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví spatřovat v jednání, kdy úkony soudu naprosto neodpovídají principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. 9. Tato situace však v tomto případě nenastala, neboť Nejvyšší správní soud postupoval plně v souladu se zákonem a jeho ústavně konformním výkladem a provedl veškeré úkony způsobem, ve kterém nelze namítaný spatřovat apriorní extrémní formalismus. Nejvyšší správní soud své jednání rovněž přesvědčivě odůvodnil a Ústavní soud proto v jeho postupu neshledal pochybení, která by mohla dosahovat ústavní intenzity. 10. Ohledně problematiky lhůt a formálních náležitostí podání je třeba poznamenat, že dodržování těchto dodatečných požadavků na právní jednání je nezbytně nutné k tomu, aby soudní systém fungoval řádně a předvídatelně. Tato omezení a dodatečné požadavky slouží k ochraně soudního systému před tím, aby soudy vyšších instancí a stupňů byly zahlceny množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných podání. Nicméně, Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře několikrát uvedl, že nelze lpět na dodržování formalistických pravidel vždy a za každých okolností, pokud by toto lpění na drobných nedostatcích, označované jako přepjatý formalismus, mohlo způsobit odepření spravedlnosti, a tím popřít celý účel soudnictví jako takového. Tato situace však v tomto případě nenastala. 11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá nesprávné aplikování institutu propadné lhůty, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu Pl. ÚS 33/97, zabývající se obecnou povahou lhůt. Lhůty k uplatnění procesního prostředku musí být konstruovány tak, že musí být nastavené tím způsobem, že jednotlivec bude mít vůbec možnost tyto lhůty splnit. Nesmějí být nepřiměřené a nesmějí ani způsobit nerovnost stran řízení. Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv a má pomoci dosažení zamýšlených cílů. Pokud je možnost k uplatnění práva časově omezena, je třeba vytvořit konstrukci reálně umožňující v daném časovém limitu uplatnit své právo. Z tohoto důvodu exist