II.ÚS 2533/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2533/16 ze dne 5. 9. 2017 N 165/86 SbNU 701 K formě zadostiučinění za újmu vzniklou nezákonným vězněním během komunistického režimu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 5. září 2017 sp. zn. II. ÚS 2533/16 ve věci ústavní stížnosti V. W., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 4803/2015-171 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 35 Co 48/2015-155, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě o náhradu nemateriální újmy způsobené nezákonným vězněním v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 4803/2015-171 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 35 Co 48/2015-155 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Obě rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2016, stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí, a to pro jejich v rozpor s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a právem na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"), protože z náboženských důvodů odepřel vykonávat vojenskou službu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a současně byla podle § 43 trestního zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona, na dobu tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 1. 1954. Stěžovatel byl ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Trest se započtením vazby byl tedy vykonán v rozsahu jednoho roku, šesti měsíců a devíti dnů. 3. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 byl shora uvedený rozsudek z roku 1954 zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). 4. Poté, co byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby, požádal o odškodnění. Odškodnění bylo provedeno sdělením Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jen "VÚPZ") ze dne 28. 11. 2003 č. j. 405-01538-03-28-10, avšak ne tak, jak žádal stěžovatel. VÚPZ zcela odmítl poskytnout stěžovateli náhradu za nemateriální újmu. Na základě zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel dne 26. 5. 2006 znovu obrátil na VÚPZ s žádostí o náhradu za nemateriální újmu. Stěžovatel však byl odmítnut sdělením VÚPZ ze dne 19. 6. 2006 č. j. 405-01538-03-53-10. Poté se stěžovatel obrátil na VÚPZ dne 8. 8. 2006 s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) ve věci J. Ch. Znovu byl odmítnut, tentokrát sdělením VÚPZ ze dne 27. 9. 2006 č. j. 405-01538-03-56-10. 5. Stěžovatel proto podal ve věci dne 11. 10. 2006 žalobu na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti, v níž žádal zaplacení částky 900 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009 č. j. 14 C 281/2006-35 byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010 č. j. 35 Co 373/2010-60 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatel podal dovolání a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 30 Cdo 1384/2011-74 bylo dovolání zamítnuto. Poté podal stěžovatel ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) byl rozsudek Nejvyššího soudu zrušen, a to pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Dalším rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 1770/2012-103 byl zrušen jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a věc byla vrácena k novému projednání soudu prvního stupně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 6. 2014 č. j. 14 C 281/2006-129 bylo rozhodnuto, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti má stěžovateli zaplatit náhradu nemateriální újmy ve výši 900 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že šlo o nezákonný zásah do svobody stěžovatele, jeví se částka jím požadovaná jako přiměřená. 6. Proti tomuto rozhodnutí podala Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti odvolání a na jeho základě byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 35 Co 48/2015-155 napadený rozsudek změněn tak, že se konstatuje, že "trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno právo žalobce na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost". Žaloba na zaplacení částky 900 000 Kč byla zamítnuta. Nově bylo rozhodnuto i o nákladech řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), že okolnosti odvíjející se od uplatnění nároku vedou soud k závěru, že stěžovateli lze vyhovět pouze formou morálního zadostiučinění. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 4803/2015-171 jako nepřípustné. Odvolací soud podle odůvodnění usnesení shledal jako dostatečnou satisfakci pouhým konstatováním porušení práva a postupoval tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 20. 10. 2011 sp. 30 Cdo 401 2010, rozsudek ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2174/ 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4831/2015). Nejvyšší soud neshledal důvod uvedenou otázku posoudit jinak. 8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že skutková podstata případu je nesporná a sporným zůstalo pouze to, zda stěžovateli náleží za více jak 18 měsíců nezákonného věznění náhrada nemateriální újmy pouze formou konstatování porušení jeho práv, anebo zda má právo na finanční náhradu. Stěžovatel v rámci své ústavněprávní argumentace rovněž odkázal na výrok II sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), kde je mimo jiné k čl. 5 odst. 5 Úmluvy uvedeno, že se má aplikovat na ty, kteří podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním stanoviska. A to je případ i stěžovatele. Dále odkázal na další relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013 (N 37/68 SbNU 379), sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 70/69 SbNU 255), sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013 (N 180/71 SbNU 163), sp. zn. IV. ÚS 644/13 ze dne 24. 4. 2014 (N 66/73 SbNU 241) a sp. zn. IV. ÚS 2265/13 ze dne 24. 4. 2014 (N 68/73 SbNU 265)]. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že řadě osob v obdobném právním postavení náhrada nemateriální újmy byla soudními rozsudky pravomocně přiznána a byla vyplacena. II. Vyjádření účastníků řízení 10. K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. 11. Nejvyšší soud v podrobném vyjádření k věci provedl kritický rozbor judikatury Ústavního soudu v otázkách odškodňování nemajetkové újmy. Dle jeho názoru již v napadeném usnesení vysvětlil, že na případ stěžovatele nedopadají závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015 (N 81/77 SbNU 177) a sp. zn. I. ÚS 723/15 ze dne 1