II.ÚS 2614/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2614/08 ze dne 19. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 1a, Krnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 12/2003-71 ze dne 9. 2. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 311/2006-102 ze dne 26. 10. 2006 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4487/2007-149 ze dne 16. 7. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") č. j. 24 C 12/2003-71 ze dne 9. 2. 2006 byla druhému žalovanému - Honebnímu společenstvu Obora Helena, Dívčí Hrad a třetímu žalovanému - stěžovateli uložena povinnost vydat žalobci J. B. celé stádo mufloní zvěře a stádo dančí zvěře, nacházející se v Oboře Helena, Dívčí Hrad, evidenční číslo 212 (dále jen "Obora Helena"), ležící v katastrálních územích Hlinka, Sádek, Životice a Bartultovice, zapsaných u Katastrálního úřadu v Bruntále (výrok I.). Proti prvému žalovanému - Pozemkovému fondu České republiky žalobu soud zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Při rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, podle něhož v únoru 1992 uzavřel žalobce s právním předchůdcem prvého žalovaného, Státním statkem Osoblaha, s. p., ústní smlouvu o prodeji zvěře uvedené v přehledu "stavy zvěře k 31. 3. 1991". Určení, že je vlastníkem předmětné zvěře, se žalobce domáhal již v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 9 C 9/94, přičemž jeho žaloba byla ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 18/97 ze dne 18. 7. 1997 zamítnuta, mimo jiné pro neplatnost kupní smlouvy, která odporovala ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění rozhodném, neboť překračovala obvyklé hospodaření státního podniku ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění rozhodném. V projednávané věci poprvé rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, kterým žalobu na vydání zvěře proti Pozemkovému fondu České republiky zamítl právě s odkazem na právní názor vyslovený ve shora citovaných rozhodnutích obecných soudů, nicméně toto rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze usnesením č. j. 14 Co 391/2004-48 ze dne 7. 1. 2005. Dospěl naopak k závěru, že smlouva o prodeji zvěře z února 1992 nepřekračuje rámec běžného hospodaření tak, jak předpokládá § 45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., kupní smlouva je tedy platná a žalobce se na jejím základě po uhrazení kupní ceny ve výši 464.958,- Kč stal řádným vlastníkem mufloní a daňčí zvěře, jejíhož vydání se domáhá. Obvodní soud, jsa vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu, v dalším řízení pouze zkoumal, zda žalovaní do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahují. Přitom zjistil, že vlastníkem honitby na pozemcích konkretizovaných žalobcem je druhý žalovaný, který ji dal do nájmu třetímu žalovanému - stěžovateli vykonávajícímu zde právo myslivosti. Dále soud zjistil, že oba žalovaní zvěř drží bez souhlasu žalobce a bez jakéhokoliv právního důvodu, proto žalobě proti těmto žalovaným v celém rozsahu vyhověl. Ve vztahu k prvému žalovanému byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, neboť mu nesvědčil právní vztah držby zvěře. K odvolání stěžovatele (vedle něho i druhého žalovaného) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 311/2006-102 ze dne 26. 10. 2006. Nejvyšší soud zamítl posléze rozsudkem č. j. 28 Cdo 4487/2007-149 ze dne 16. 7. 2008 dovolání podané druhým žalovaným a stěžovatelem, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným. Stěžovatel v ústavní stížnosti projevuje nesouhlas se závěry obecných soudů, podle nichž zvěř může být předmětem vlastnického práva. Zvěř ve smyslu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), je považována za volně žijící živočichy a jako takovou ji nemůže nikdo vlastnit, zákon o myslivosti pouze upravuje podmínky, za kterých si uživatel honitby může zvěř ulovenou či zhaslou přivlastnit. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006, který se zabýval řešením jiné problematiky, a sice práv vlastníků honebních pozemků, nicméně při té příležitosti soud dovodil, že zvěř, která na honebních pozemcích žije, je res nullius a je součástí přírodního bohatství našeho státu. Skutečnost, že v Oboře Helena nemohou žít hospodářská zvířata, stěžovatel odůvodňuje dále okolnostmi, za kterých obora vznikla. Původní obora byla zřízena dne 1. 1. 1988 a zanikla dnem 31. 1. 2003 (správně zřejmě: 31. 3. 2003), a to v souladu s ustanovením § 69 zákona o myslivosti, protože prvý žalovaný nepodal v zákonné lhůtě návrh na uvedení původní honitby do souladu s tímto zákonem. Důvodem byl především velmi špatný stav oplocení obory, které bylo nefunkční a zvěř se volně pohybovala po rozsáhlém území, zejména tam, kde byla v okolních honitbách přikrmována. Stěžovatel dále uvádí, že jako nájemce honitby v Oboře Helena vykonává právo myslivosti podle podmínek plánu mysliveckého hospodaření, který je každoročně vypracován a schvalován v souladu s ustanovením § 36 zákona o myslivosti. Splnění povinnosti uložené soudem, tedy odchyt celého stáda mufloní a daňčí zvěře, by odporovalo nejen tomuto plánu chovu a lovu, ale také znamenalo porušení ustanovení § 3 zákona o myslivosti, který stanoví uživateli honitby povinnost zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, určeným v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby, v tomto případě rozhodnutí Městského úřadu Krnov, odboru životního prostředí ze dne 2. 9. 2003, č. j. 2003003825/ŽP/EK/ŽI, nehledě na to, že takovým jednáním by naplnil skutkovou podstatu trestného činu pytláctví dle ustanovení § 178a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s odchytem zvěře by došlo ke zrušení chovu této zvěře v oboře, o čemž je oprávněn opět rozhodnout pouze orgán státní správy myslivosti. Stěžovatel je proto přesvědčen, že shora uvedenými rozhodnutími mu bylo uloženo činit, co zákon neukládá, respektive mu byla uložena povinnost v rozporu se zákonem, a tím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná. Jádro ústavní stížnosti tvoří toliko polemika stěžovatele s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy na základě provedeného dokazování dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Na popsaném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního a napadaná rozhodnutí obecných soudů je tak potřeba vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Pou