II.ÚS 2648/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2648/20 ze dne 16. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Maturové, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 27 Cdo 3551/2018-78, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Stavebního bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 9. 2020, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Napadeným rozhodnutím mělo také dojít k porušení čl. 81 až 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka se návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 4. 8. 2016 domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva vedlejšího účastníka (dále také "družstvo") ze dne 21. 11. 2012, kterým byla vyloučena z družstva, a určení, že je členkou družstva. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 73 Cm 78/2016-27 zamítl návrh na prohlášení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva (výrok I.), zamítl návrh na určení, že je stěžovatelka členkou družstva (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok III.). 3. Městský soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutkových zjištění. Vedlejší účastník odeslal dne 8. 8. 2012 stěžovatelce do vlastních rukou na adresu určenou pro doručování určenou podle stanov výstrahu před vyloučením z družstva pro dluh na nájemném a zálohách spojených s užíváním bytu. Stěžovatelka nebyla na adrese zastižena, tudíž byla zásilka s výstrahou dne 9. 8. 2012 uložena na poště a připravena k vyzvednutí, poté dne 21. 8. 2012 byla nevyzvednutá zásilka vrácena zpět družstvu. Rozhodnutím představenstva družstva ze dne 21. 11. 2012 byla stěžovatelka z družstva vyloučena. Rozhodnutí představenstva si stěžovatelka na poště opět nevyzvedla a dne 11. 12. 2012 pošta vrátila nevyzvednutou zásilku zpět družstvu. Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí družstva odvolání, které bylo družstvu doručeno dne 13. 10. 2014. Družstvo stěžovatelce dopisem ze dne 22. 10. 2014 sdělilo, že její členství v družstvu zaniklo. Podle čl. 99 odst. 4 písm. b) stanov družstva je povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou splněna při doručování poštou, pokud družstvo předá písemnost poště v řádném termínu, přičemž účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení zmařil nebo přijetí písemnosti odmítl. Vedlejší účastník následně podal proti stěžovatelce žalobu na vyklizení bytu, přičemž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205 uložil stěžovatelce vyklidit byt a předat jej družstvu. Rozsudek obvodního soudu byl poté rozsudkem městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229 potvrzen. Městský soud vyšel z toho, že výstraha i rozhodnutí představenstva družstva byly stěžovatelce řádně doručeny a členství v družstvu stěžovatelky pak zaniklo marným uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva. Nejvyšší soud v tomto řízení dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 26 Cdo 4808/2015) a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2320/16). Městský soud s ohledem na výše uvedené dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že stěžovatelka byla z družstva platně vyloučena. Výstraha i rozhodnutí představenstva družstva jí byly řádně doručeny (náhradním způsobem), účinky doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva nastaly ke dni 10. 12. 2012. Stěžovatelka poté nepodala v zákonné lhůtě členské schůzi družstva odvolání proti rozhodnutí představenstva, tudíž jí právo na odvolání zaniklo. 4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 č. j. 6 Cmo 138/2017-53 tak, že ve výroku I. rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.), výrok II. rozsudku městského soudu změnil tak, že návrh na určení, že je stěžovatelka členkou družstva, zamítl pro předčasnost (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vrchní soud uvedl, že o podaném odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva družstva nebylo dosud rozhodnuto shromážděním delegátů družstva. Za takové situace je návrh na určení členství stěžovatelky v družstvu předčasný, neboť shromáždění delegátů může odvolání stěžovatelky vyhovět a tím potvrdit existenci jejího členství v družstvu. Až v případě, že shromáždění delegátů stěžovatelce nevyhoví, může stěžovatelka podat soudu návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů podle § 231 odst. 5 obchodního zákoníku. Postup představenstva družstva, které nepředložilo odvolání stěžovatelky shromáždění delegátů družstva, je v rozporu se zákonem, neboť posouzení důvodnosti odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva družstva o jejím vyloučení z družstva, včetně posouzení včasnosti podaného odvolání, patří do působnosti shromáždění delegátů, nikoli představenstva družstva. Podle ustálené judikatury je totiž proces vyloučení z družstva dvouetapový, a dokud o podaném odvolání proti rozhodnutí představenstva nebude shromážděním delegátů rozhodnuto, není proces vyloučení z družstva dokončen. Družstvo by tudíž na žalobkyni mělo pohlížet jako na svoji členku, když otázka, zda lhůta pro podání odvolání uplynula marně, je mezi nimi sporná. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal vedlejší účastník dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudky vrchního soudu a městského soudu ve druhých a třetích výrocích (výrok I.), zastavil řízení o žalobě na určení, že stěžovatelka je členkou družstva (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Nejvyšší soud uvedl, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 428/2004 a rozsudek ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1139/2018) plyne, že účast člena v družstvu nekončí rozhodnutím představenstva o vyloučení člena, ale teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, případně marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Proces vyloučení člena družstva je tedy ukončen (završen) marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že člen po uplynutí odvolací lhůty podal odvolání, které nebylo předloženo členské schůzi k rozhodnutí. Jiný výklad by vedl k absurdním důsledkům, kdy by odvoláním podaným i několik let po marném uplynutí zákonné lhůty k podání odvolání člen družstva docílil "znovuoživení" ukončeného procesu vyloučení a případně i zvrácení jeho výsledku. Takový výklad nepřípustně zasahuje do právní jistoty družstev i jejich členů. Ačkoli je vyloučení člena družstva procesem dvouetapovým, uskutečnění obou etap je závislé na aktivitě vylučovaného člena. Nevyužije-li člen včas právních prostředků, jež mu zákon na obranu proti vyloučení poskytuje, druhá etapa procesu vyloučení se neuskuteční. O odvolání, které bývalý člen družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení podal až po uplynutí odvolací lhůty, členská schůze nerozhoduje. Vrchní soud se v této věci neřídil výše uvedenými judikaturními závěry, když shledal, že proces vyloučení stěžovatelky z družstva není dosud ukončen, aniž se zabýval tím, zda lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva byla zachována nebo marně uplynula. Nejvyšší soud přitom ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 formuloval závěr, podle kterého, je-li rozhodnutím o věci samé ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je, či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené. Výše uvedeným rozsudkem