II.ÚS 2664/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2664/14 ze dne 3. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 5 Afs 48/2013-272, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem mj. zamítl kasační stížnost stěžovatelky (osoby zúčastněné na řízení I.), jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, č. j. 31 Af 54/2012-443. Tímto rozsudkem krajský soud k žalobě žalobkyně (obchodní společnosti ŠKODA TRANSPORTATION a. s.) zrušil (a věc vrátil k dalšímu řízení) rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") ze dne 21. 2. 2012, č. j. ÚOHS-R215/2011/VZ-3094/2012/310/JSI/ASc, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí ÚOHS ze dne 5. 9. 2011, č. j. ÚOHS S275/2011/VZ-13132/2011/510/Hod, jímž byl podle ustanovení § 118 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVZ"), zamítnut návrh žalobkyně na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle ustanovení § 118 odst. 1 a 2 ZVZ. Uvedená rozhodnutí byla vydána v souvislosti se zadávacím řízením na veřejnou zakázku "Dodávka 16 kusů netrakčních komfortních jednotek pro dálkovou osobní dopravu", k jejímuž provedení stěžovatelka (zadavatel veřejné zakázky) přistoupila poté, co v průběhu roku 2011, jakožto sektorový zadavatel ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 ZVZ, na základě smlouvy převzala od jiného sektorového zadavatele, Rakouských spolkových drah (ÖBB), veřejnou zakázku na dodávku 16 vysokorychlostních vlakových souprav označovaných jako "Railjet" (příp. "Viaggio Comfort"). Výrobcem a dodavatelem dotyčných vlakových souprav byla obchodní společnost Siemens Aktiengesellschaft Österreich. Předmětná veřejná zakázka byla provedena v tzv. jednacím řízení bez uveřejnění podle ustanovení § 23 odst. 5 písm. e) ZVZ poté, co ze strany stěžovatelky došlo v souladu s ZVZ k oznámení o tzv. dobrovolné průhlednosti ex ante (v informačním systému o veřejných zakázkách dne 13. 6. 2011 pod evidenčním číslem 60061239 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 15. 6. 2011 pod evidenčním číslem 2011/S 113-186251). Z dokumentace o veřejné zakázce vyplývá, že výzvou k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění stěžovatelka k jednání o podmínkách realizace veřejné zakázky vyzvala právě obchodní společnost Siemens Aktiengesellschaft Österreich, jejíž nabídku stěžovatelka dne 9. 6. 2011 jako nejvhodnější následně vybrala. Proti záměru stěžovatelky uzavřít smlouvu s tímto vybraným uchazečem podala žalobkyně námitky, kterým po přezkoumání jejich oprávněnosti stěžovatelka nevyhověla, a proto žalobkyně následně dne 11. 7. 2011 podala ve smyslu ustanovení § 114 ZVZ návrh k ÚOHS na přezkoumání úkonů stěžovatelky při provádění uvedené veřejné zakázky, čímž bylo zahájeno správní řízení, ústící do vydání výše citovaných rozhodnutí ÚOHS. Ta byla následně napadena správní žalobou ke krajskému soudu, proti jehož rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí předsedy ÚOHS stěžovatelka posléze podala kasační stížnost. 3. Vzhledem k relativně značnému rozsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž se musel vypořádat nejen s kasačními námitkami stěžovatelky, nýbrž i s kasačními námitkami ÚOHS a obchodní společnosti Siemens Aktiengesellschaft Österreich, považuje Ústavní soud za vhodné rekapitulovat pouze ty relevantní části odůvodnění, v nichž se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkami, které stěžovatelka v obdobném znění uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti. 4. Stěžejní námitku představuje tvrzení stěžovatelky, že podle ZVZ k provedení veřejné zakázky v tzv. jednacím řízení bez uveřejnění podle ustanovení § 23 odst. 5 písm. e) ZVZ vůbec přistupovat nemusela (činila tak pouze z opatrnosti), protože se jednalo o převod části "již vysoutěžené veřejné zakázky mezi dvěma sektorovými zadavateli", když v rozsahu dodávky posledních 16 ks vlakových souprav vstoupila do práv a povinností ÖBB vyplývajících ze smlouvy, kterou ÖBB uzavřela s obchodní společností Siemens Aktiengesellschaft Österreich. Došlo tedy k tzv. intraunijní záměně (sektorových) zadavatelů ve vztahu k veřejné zakázce, již vysoutěžené v souladu s příslušnými rakouskými právními předpisy. Dle názoru stěžovatelky tak krajský soud zjevně pochybil, pokud dovodil, že se jedná o novou veřejnou zakázku, když byla uzavřena nová smlouva a došlo tak ke změně obsahu daného závazku (změna místa plnění veřejné zakázky). Nejvyšší správní soud se nicméně s uvedenou námitkou stěžovatelky rovněž neztotožnil, byť z odlišných důvodů, než učinil krajský soud, když konstatoval, že "tzv. intraunijní záměna zadavatelů, tedy záměna zadavatele podléhajícího jurisdikci jiného členského státu Evropské unie, který danou veřejnou zakázku podle zadávacích předpisů tohoto členského státu vysoutěžil, za zadavatele uvedeného v § 2 ZVZ, je pojmově vyloučena, neboť by ÚOHS, jako orgánu dohledu, zabránila účinně dohlížet nad dodržováním zákona o veřejných zakázkách těmi subjekty, které podléhají jeho osobní působnosti a vynakládají finanční prostředky z veřejných rozpočtů České republiky. Posouzení zákonnosti zadávacího řízení totiž může proběhnout jen v mezích českého práva, neboť orgán dohledu není oprávněn při své činnosti aplikovat cizozemskou veřejnoprávní úpravu. V případě, kdy má dojít k popsané záměně zadavatelů, je proto nutné vypsat nové zadávací řízení, postupem dle zákona o veřejných zakázkách." Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud "za zavádějící" označil ten argument stěžovatelky, že v řádném zadávacím procesu proběhlo i zadání veřejné zakázky pro ÖBB, neboť "skutečnost, že ÖBB dostála pravidlům pro zadávání veřejných zakázek podle rakouského práva, neznamená automaticky, že by v hypotetické pozici českého veřejného zadavatele dostála při zadávání veřejné zakázky na 67 ks vlakových souprav Railjet bezezbytku také požadavkům ZVZ." 5. Stěžovatelka v této souvislosti v kasační stížnosti (a předtím i v průběhu řízení před krajským soudem) vznesla návrh, aby Nejvyšší správní soud, jakožto poslední instance ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, dostál své povinnosti v dané věci předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU"), neboť se jedná o výklad a aplikaci evropských (unijních) předpisů (konkrétně Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/17/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb, ve znění pozdějších předpisů, a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, ve znění pozdějších předpisů, dále též "zadávací směrnice"), které problematiku tzv. intraunijní záměny zadavatelů nijak blíže neupravují, stejně jako se k ní ve své judikatuře dosud blíže nevyjádřil ani Soudní dvůr EU. 6. Nejvyšší správní soud nicméně tomuto návrhu nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že "takový postup není především namístě za situace, kdy interpretace unijního práva je pro vnitrostátní soud natolik zřejmá, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu jeho aplikace (zde aplikace nepřímé, ve smyslu povinnosti eurokonformního výkladu ZVZ)." O tento případ (tzv. acte clair) šlo dle názoru Nejvyššího správního soudu i ve věci stěžovatelky, když "o nepřípustnosti záměny zadavatelů na unijní úrovni nenabyl žádnou rozumnou pochybnost, a to za situace, kdy směrnice takový postup nepředpokládají (ale ani nevylučují) a současně výklad připouštějící záměnu zadavatelů zjevně odporuje samotnému smyslu úpravy dohledu nad veřejnými zakázkami." Stěžovatelkou uváděný odkaz na rozsudek Soudního