II.ÚS 2758/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2758/15 ze dne 9. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vratislava Appla, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, č. j. 34 Ad 42/2013-32, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 138/2015-25, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal úpravy výpočtu důchodu podle ustanovení § 24 odst. 5, § 25 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") a podle ustanovení § 68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") ve spojení s ustanovením § 95 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1995. V řízení před Českou správou sociálního zabezpečení především namítal, že období jeho skutečného studia (od 1. 10. 1949 do 30. 9. 1951) mělo být hodnoceno fiktivní délkou předpokládané doby studia za použití zákona o mimosoudních rehabilitacích (tj. do 30. 9. 1953) a vedle toho mu mělo být započteno též období od jeho vyloučení z vysoké školy a nástupu k výkonu práce u Pomocných technických praporů až do konce předpokládané doby studia (tzn. od 1. 10. 1951 do 30. 9. 1953). 3. Nyní napadenými rozhodnutími obecné (resp. správní) soudy stěžovatelovu žalobu a kasační stížnost směřující proti zamítavému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zamítly. Zdůraznily totiž, že smyslem ustanovení § 24 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 25 zákona o mimosoudních rehabilitacích je použít dvojnásobného započtení doby skutečného nebo i jen předpokládaného studia v případě, kdy je takto pojatý výpočet pro postiženého výhodnější než výpočty dle obecně platných předpisů důchodového zabezpečení nebo dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Ze žádného ustanovení zákona ani z jeho koncepce či smyslu a účelu však nelze dovodit, že dvojnásobné započtení skutečné či předpokládané doby studia má být jakousi "prémií" poskytovanou ještě nad rámec jiné doby, která by byla započitatelná podle obecných předpisů. Takovýto úmysl zákonodárce v zákoně o mimosoudních rehabilitacích neprojevil - naopak, deklaroval vcelku jasně úmysl kompenzaci provést právě a "jen" případným dvojnásobným započtením stanovené doby studia, jestliže je to pro dotčenou osobu výhodnější. 4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že obecné soudy chybně posoudily jeho nárok a odmítly při výpočtu důchodu započíst k jeho dobru skutečné studium (od 1. 10. 1949 do 30. 9. 1951) zákonnou fikcí dvojnásobku předepsaného studia (tj. 8 let) podle ustanovení § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a současně mu dobu od 1. 10. 1951 odmítly započítat jako službu u Pomocných technických praporů. Zároveň stěžovatel namítá, že na jeho případ nedopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Ads 25/2003-44, a jeho využití při odůvodnění nyní napadených rozhodnutí považuje za nepřípadné. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. 8. Ústavní soud si je velmi dobře vědom skutečnosti, že postup státních orgánů předchozího totalitního režimu při vyloučení stěžovatele z vysokoškolského studia a jeho přiřazení k Pomocným technickým praporům byl zcela nelegitimní a nespravedlivý. Zde Ústavní soud jen pro stručnost připomíná zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který učinil Komunistickou stranu Československa, její vedení i členy odpovědnými za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) citovaného zákona pak přímo konstatovalo, že komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a mj. jim znemožňoval výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání. K uvedenému zákonu se pak přihlásil i Ústavní soud, který neshledal jeho rozpor s ústavním pořádkem [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]. 9. Aby byly zmírněny křivdy nespravedlivě spáchané předchozím režimem na občanech státu, přijal demokratický zákonodárce právní předpisy, které měly tyto křivdy alespoň částečně odčinit; mezi tyto zákony náleží též zákon o mimosoudních rehabilitacích. K tomuto předpisu Ústavní soud opakovaně uvedl, že jeho smyslem je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (viz § 1 odst. 1 cit. zákona). Z tohoto pohledu tak není možno při jeho aplikaci postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona [nález sp. zn. IV. ÚS 691/01 ze dne 27. 11. 2002 (N 148/28 SbNU 341)]. Tento účel a smysl přitom není možné hledat pouze ve slovech a větách tohoto zákona, protože v dotčených řízeních dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů [nález sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237)]. 10. S přihlédnutím ke shora uvedeným zásadám