II.ÚS 2853/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2853/14 ze dne 7. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.G. Service spol. s r. o., se sídlem Chotěšov 167, Vrbičany, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 15 A 9/2012-130, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2014, č. j. 4 As 40/2014-38, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 26. 8. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl její správní žalobu (podanou společně s žalobcem Ing. Liborem Veselým, ve vztahu k němuž žalobu odmítl), směřující proti rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 7. 12. 2011, č. j. SBS/34232/2011/ČBÚ-22, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Mostě ze dne 27. 4. 1995, č. j. 1395/95, o předchozím souhlasu k převodu dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice na společnost ČEDIČ Dobkovičky a.s. ve smyslu ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona (dále jen "rozhodnutí o předchozím souhlasu"). 3. V odůvodnění svého rozhodnutí Český báňský úřad dospěl k závěru (který následně aproboval i Krajský soud v Ústí nad Labem v ústavní stížností napadeném rozsudku), že odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o předchozím souhlasu bylo podáno opožděně, když právní moc napadeného rozhodnutí, jehož nedoručení stěžovatelka namítala, a tedy i uplynutí subjektivní a objektivní lhůty, byla dovozována z vědomosti stěžovatelky o jeho existenci a její dispozici s ním, což bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z žaloby stěžovatelky, podané dne 15. 3. 1999 k Vrchnímu soudu v Praze proti rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 16. 2. 1999, č. j. 453/99, a č. j. 482/99, jejíž přílohou jako důkaz bylo právě i předmětné rozhodnutí o předchozím souhlasu. "Protože nejpozději dne 15. 3. 1999 měla (stěžovatelka) k dispozici jmenované rozhodnutí, uplynula patnáctidenní lhůta pro podání odvolání podle § 54 odst. 2 starého správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) dne 30. 3. 1999" (str. 7 rozsudku krajského soudu). Samotné odvolací řízení bylo vedeno podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, protože odvolání bylo stěžovatelkou podáno dne 6. 11. 2006 za účinnosti tohoto zákona (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, č. j. 7 Ans 10/2010 - 105, všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). 4. Nejvyšší správní soud se ve svém zamítavém stanovisku ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatelky ztotožnil s právními závěry krajského soudu, že ač předmětné rozhodnutí o předchozím souhlasu nebylo zřejmě stěžovatelce po jeho vydání přímo doručeno (ve spise totiž chybí příslušná doručenka a napovídá tomu i skutečnost, že stěžovatelka nebyla v řízení o předchozím souhlasu uvedena v záhlaví vydaného rozhodnutí jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 starého správního řádu), vzal za prokázané, že stěžovatelka nejpozději ke dni 15. 3. 1999 znala jeho obsah, resp. měla ve své dispozici písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí. "Přestože správní orgán prvního stupně pochybil, když nedoručil uvedené rozhodnutí stěžovatelce, rozhodnutí se později dostalo, jak bylo uvedeno, do správní sféry stěžovatelky a nejpozději dne 30. 3. 1999 marně uběhla odvolací lhůta. Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka podala opožděné odvolání (bod 15), které žalovaný napadeným rozhodnutím musel zamítnout podle § 92 správního řádu z roku 2004. Při určování právní moci předmětného rozhodnutí stanovil krajský soud fikci doručení ve prospěch stěžovatelky, protože zvolil za termín doručení nejzazší den, kdy bylo rozhodnutí již prokazatelně v právní sféře stěžovatelky. A to navzdory tomu, že okolnosti nasvědčují tomu, že stěžovatelka zřejmě znala obsah rozhodnutí již dříve a z této znalosti mohla vycházet" (bod 25. rozsudku Nejvyššího správního soudu). 5. Stěžovatelka v řízení před správními orgány i v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale polemizovala s právním závěrem ohledně nastoupení fikce doručení předmětného rozhodnutí o předchozím souhlasu nejpozději ke dni 15. 3. 1999, kdy byla podána žaloba k Vrchnímu soudu v Praze, neboť dle názoru stěžovatelky "fikci doručení nelze dovozovat z procesního úkonu v jiné věci při zastoupení právním zástupcem (...)." Platnost napadeného předchozího souhlasu dále skončila ke dni 30. 9. 1995 a stěžovatelka se mu ani v případě jeho znalosti nemohla dostatečně a účinně bránit, protože je mohla považovat za překonané. 6. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že svým postupem správní orgány i obecné soudy zasáhly do jejích ústavně garantovaných základních práv, když jí neposkytly ochranu proti "odnětí dobývacích prostorů Litochovice a Dobkovičky stěžovatelce a Ing. Veselému, provedeného na základě padělané smlouvy o převodu dobývacích prostorů ze dne 6. 4. 1995 a nezákonného rozhodnutí o předchozím souhlasu, vydaného ve zcela vadném správním řízení." Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že na její případ nebylo možné aplikovat fikci doručení předmětného rozhodnutí o předchozím souhlasu a v důsledku vadného doručení ze strany správních orgánů se mu nemohla ani včas a účinně bránit. Nadto ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu namítala, že "za situace, kdy jsou účastníci řízení opomenuti úmyslně nebo z hrubé nedbalosti správního úřadu, ačkoliv byli správnímu úřadu známi, nelze v žádném případě aplikovat fikci oznámení rozhodnutí ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 25/2007-118 ze dne 17. 2. 2009. Nelze totiž akceptovat, aby byl v důsledku pouhého prodlení opomenutého účastníka s podáním opravného prostředku legalizován postup správního úřadu, který je nejen v rozporu se zásadou dobré správy, ale vykazuje dokonce znaky zneužití pravomoci." Dle názoru stěžovatelky byl Nejvyšší správní soud naopak povinen na její případ aplikovat závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3138/10 ze dne 7. 12. 2011 (N 205/63 SbNU 393, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z