II.ÚS 299/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 299/17 ze dne 10. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Adama Zábranského, zastoupeného Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Moskevská 532/60, Praha 10 - Vršovice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, č. j. 8 A 208/2015-88, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2016, č. j. 2 As 189/2016-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Pražské energetiky Holding, a.s., se sídlem Na Hroudě 1492, Praha 10, zastoupené Mgr. Peterem Zemanem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na informace, zaručené v čl. 17 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 189/2016 a Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 208/2015, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal poskytnutí informací od vedlejší účastnice řízení podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "InfZ"). Stěžovatel konkrétně podáním ze dne 28. 8. 2015 požádal vedlejší účastnici řízení o poskytnutí těchto informací: 1) výši měsíčních odměn členů dozorčí rady a představenstva vedlejší účastnice řízení; 2) výši mimořádných odměn členů dozorčí rady a představenstva vedlejší účastnice řízení za roky 2012 - 2014; 3) výši měsíčních odměn členů dozorčích rad a představenstev v jednotlivých akciových společnostech, které vedlejší účastnici řízení přímo či nepřímo ovládá skrze dceřinou obchodní společnost (tj. např. Pražská energetika, a. s., PREdistribuce, a. s., atd.); a 4) výši mimořádných odměn členů dozorčích rad a představenstev těchto akciových společností za roky 2012 - 2014. Vedlejší účastnice řízení na žádost žádným způsobem neodpověděla, a proto stěžovatel podáním ze dne 23. 9. 2015 podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. b) InfZ uplatnil stížnost na vyřizování žádosti o informace. Dopisem ze dne 25. 9. 2015 předseda představenstva vedlejší účastnice řízení sdělil stěžovateli, že o odměňování členů orgánů společnosti rozhodují příslušné orgány v souladu s právními předpisy a stanovami. Společnost plní svou zákonnou povinnost zveřejňovat a ukládat příslušné údaje a dokumenty, proto jsou stěžovatelem požadované informace veřejně dostupné. Stěžovatel v žalobě namítal, že uvedený dopis je třeba považovat za rozhodnutí o odmítnutí žádosti, neboť informace o veřejné dostupnosti požadovaných informací se nezakládá na pravdě, přičemž poukázal na skutečnost, že vedlejší účastnice řízení, ač je společností soukromoprávní povahy, není vyloučena z působnosti InfZ, neboť se jedná o veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ, a proto byla povinna mu požadované informace poskytnout. 3. Městský soud stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť se neztotožnil se stěžejní žalobní námitkou, že v případě vedlejší účastnice řízení jsou splněny znaky veřejné instituce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ, tedy že je povinným subjektem podle InfZ. Při hodnocení této otázky městský soud vycházel z judikatury Ústavního soudu [konkrétně z nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz], v níž byla vymezena jednotlivá kritéria pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, přičemž dospěl k závěru, že v případě vedlejší účastnice řízení se "určitý znak "veřejnosti" vyskytuje v každém z posuzovaných kritérií, nicméně soukromoprávní aspekt v daném případě převažuje." Městský soud poukázal na skutečnost, že "veřejný aspekt nepřevažuje ani v jednom ze dvou klíčových hledisek, a to účelu žalované společnosti a utváření jejích orgánů." Za nejdůležitější v tomto ohledu pak městský soud označil skutečnost, že "hl. m. Praha nemá ve struktuře společnosti takové postavení, aby ji mohla přímo řídit či uplatňovat rozhodující vliv. Hl. m. Praha, jež samo nepochybně je povinným subjektem, se tak v žalované účastní, avšak nikoli způsobem, který by z (vedlejší účastnice řízení) učinil veřejnou instituci ve smyslu InfZ." Proto městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení není subjektem povinným k poskytnutí informací ve smyslu § 2 InfZ. 4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž obsáhle polemizoval s názorem městského soudu, že vedlejší účastnice řízení není subjektem povinným k poskytnutí informací podle InfZ, neboť se nejedná o veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Tento závěr podle názoru stěžovatele neobstojí, neboť hl. m. Praha ve skutečnosti může vedlejší účastnici řízení přímo řídit a uplatňovat v ní rozhodující vliv, byť ve spolupráci s druhým akcionářem. Jde o dvě spolupracující osoby a hl. m. Praha je tedy ve vztahu k vedlejší účastnici řízení jednou z ovládajících osob ve smyslu ustanovení § 75 odst. 3 zákona o obchodních korporacích (dále jen "ZOK"). Dle stěžovatele povinnými subjekty mají být i takové obchodní společnosti, které jsou ovládány společně více akcionáři, z nichž alespoň jeden je veřejnou institucí. Právní závěry městského soudu jsou dle stěžovatele rozporné i se samotnou judikaturou Nejvyššího správního soudu (konkrétně se závěry rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015-84, dostupný rovněž na www.nssoud.cz). 5. Nejvyšší správní soud nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s., neboť neshledal důvodnou žádnou z námitek stěžovatele, týkajících se nezákonnosti rozsudku městského soudu. Naopak se ztotožnil se závěry městského soudu, že vedlejší účastnice řízení není subjektem povinným k poskytnutí informací podle InfZ, když se nejedná o veřejnou instituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 InfZ. Uvedené závěry dle Nejvyššího správního soudu plně korespondují se závěry judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu k projednávané materii (vedle výše cit. rozhodnutí srov. dále rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62), v níž Nejvyšší správní soud dovodil, že "efektivní ovládání akciové společnosti státem považuje za nejvýznamnější kritérium pro podřazení tohoto soukromoprávního subjektu pod pojem veřejná instituce. Kritéria popsaná Ústavním soudem sice nebyla vývojem judikatury překonána, nicméně je lze ve vztahu k tomuto kritériu považovat za kritéria vedlejší. Ta mohou být rozhodující v případech, nelze-li ovládání společnosti státem zjistit se stoprocentní jistotou." Proto za klíčovou otázku, kterou bylo v nyní projednávaném případě nezbytné posoudit, Nejvyšší správní soud označil, jaký vliv na vedlejší účastnici řízení může samostatně uplatňovat hl. m. Praha, resp. zda je ve vztahu k vedlejší účastnici řízení jednou z ovládajících osob ve smyslu ustanovení § 75 odst. 3 ZOK, jak namítal stěžovatel. Po podrobném rozboru jednotlivých aspektů fungování vedlejší účastnice řízení, jejích stanov, struktury a v neposlední řadě i vlivu hl. m. Prahy, jakožto jednoho z jejích akcionářů (vedle obchodní společnosti EnBW Baden-Württemberg AG), na její fungování ve smyslu ZOK, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení není veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 in fine InfZ, neboť za tu nelze považovat "akciovou společnost, v níž má územní samosprávný celek jako akcionář sice většinu hlasovacích práv na valné hromadě, avšak uzavřením akcionářské smlouvy a úpravou dalších pravidel jejího fungování (zde změnou stanov) se dobrovolně vzdal svých výhod pramenících z většiny hlasovacích práv tak, že není sám (bez součinnosti s dalším akcionářem) schopen v ní prosadit svoji vůli." 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše rekapitulovanými závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu nesouhlasí a i nadále setrvává na stanovisku, že vedlejší účastnice řízení je veřejnou institucí ve smyslu ustanove