II.ÚS 3076/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014 N 57/73 SbNU 125 Autorské poplatky za hudbu v prodejně aneb ústavněprávní limity žalob na vydání bezdůvodného obohacení za nakládání s autorským dílem bez licence   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 ve věci ústavní stížnosti VELO CZ, s. r. o., se sídlem Pospíšilova 314/21, 500 03 Hradec Králové, zastoupené Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 29 EC 28/2012-50 ze dne 18. 7. 2013, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině platební povinnosti z důvodu užívání chráněných autorských děl zpřístupňováním rozhlasového vysílání zákazníkům v její provozovně, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 29 EC 28/2012-50 ze dne 18. 7. 2013 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. 2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že Krajský soud v Hradci Králové závažným způsobem pochybil při interpretaci a aplikaci zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších změn. Stěžovatelka uvedla, že dle názoru soudu měla při svém podnikání zpřístupňovat svým zákazníkům (veřejnosti) rozhlasové vysílání prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně, a užívat tak chráněná autorská díla spravovaná vedlejším účastníkem, aniž by s ním jako kolektivním správcem uzavřela licenční smlouvu. Stěžovatelka však žádné zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti ve své provozovně dle svých slov neprovozovala. Uvedené zařízení vlastnila a provozovala její zaměstnankyně pro vlastní potřebu (pro sebe) při práci, kterou v této provozovně vykonávala. Stěžovatelka zdůraznila, že z provozu zařízení nedosahovala jakéhokoliv přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, jak předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 autorského zákona, čímž také v řízení před krajským soudem argumentovala. Souvislost s podnikáním je dle jejího názoru v tomto případě pouze časová a místní. S ohledem na charakter podnikání stěžovatelky (prodej jízdních kol a náhradních dílů) neměl provoz rozhlasového přijímače v prodejně na jednání a chování zákazníků žádný vliv a nepřinášel stěžovatelce žádný přímý ani nepřímý prospěch. 3. Ve spojitosti s tím stěžovatelka napadenému rozhodnutí a postupu soudu před jeho vydáním z ústavněprávního hlediska vytýká především to, že soud se žádným způsobem nevypořádal s její obranou, nevedl dokazování ke skutečnostem, které stěžovatelka rozporovala, a v odůvodnění svého rozhodnutí se s její obranou relevantním způsobem nevypořádal. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastník postupem akceptovaným soudem zneužívá svého výsadního postavení a na základě žalobního návrhu, který nemá předepsané náležitosti (vylíčení všech rozhodných skutečností a označení všech podstatných důkazů tak, aby bylo možno učinit právní závěr o důvodnosti nároku žalobce), se domáhá přiznání plnění, na které nemá nárok. Protože je žalována bagatelní částka, ve věci není přípustné odvolání či jiný opravný prostředek, a tak nedůvodná benevolence soudu ve vztahu k neplnění si procesních povinností žalobcem jde k tíži stěžovatelky, aniž by ta měla možnost jí jakkoliv čelit a bránit se jí v rámci pravidel civilního soudního řízení. 4. Stěžovatelka dále vyzdvihla, že v obdobné věci posuzované stejným soudem, avšak jiným senátem (senát Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) se soud skutkovou i právní stránkou věci zabýval k obraně žalované strany neporovnatelně důkladněji, přihlédl k tomu, že ze strany žalobce zůstala některá tvrzení nedostatečná a nedoložená, přihlédl k zjištěním učiněným z důkazů provedených podle obrany žalované strany, a to se dle stěžovatelky projevilo i v jeho rozhodnutí (včetně odpovídajícího odůvodnění). Stěžovatelka se domnívá, že její věc i věc projednávaná stejným soudem pod spisovou značkou 50 EC 2/2013 jsou skutkově velmi podobné, téměř shodné. Pokud se pak bránila stěžovatelka žalobou uplatněnému nároku vedlejšího účastníka podobným způsobem jako žalovaný ve shora označené věci, má právo důvodně očekávat, že její právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který se s jejím právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li pak její právní případ rozhodnut jinak, má na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky soud právo, avšak v takovém případě je dle stěžovatelky povinen dostatečně přesvědčivým způsobem uvést, proč nepřihlédl k její obraně a proč ji bez dalšího zkoumání neakceptoval. To se však nestalo, k obraně stěžovatelky nebylo dle jejích slov vůbec přihlédnuto, a rozhodnutí soudu v její věci je tak pro ni nespravedlivé, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. 5. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení uvedených základních práv a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil. II. 6. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 29 EC 28/2012, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti. 7. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové vůči stěžovatelce domáhal zaplacení částky 2 093,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka měla při svém podnikání zpřístupňovat svým zákazníkům rozhlasové vysílání prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně, a tím se bezdůvodně obohatit, jelikož tak užívala chráněná autorská díla spravovaná vedlejším účastníkem, aniž by však s ním jako kolektivním správcem byla uzavřela licenční smlouvu. 8. Ve věci nejprve rozhodl Krajský soud v Hradci Králové elektronickým platebním rozkazem č. j. 29 EC 28/2012-5 ze dne 25. 5. 2012, proti němuž stěžovatelka podala včasný odpor. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 24. 8. 2012 stěžovatelka zpochybnila nárok vedlejšího účastníka v celém rozsahu a poukázala na to, že ve své provozovně neměla umístěn žádný plně funkční přístroj, který by umožňoval provozovat hudbu jako zdroj zvukové kulisy, s tím, že vedlejší účastník dosud nesplnil důkazní břemeno, které na něm spočívá, když v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neuvedl jediný důkaz svého tvrzení o provozování rozhlasového přijímače. Stěžovatelka dále poukázala na to, že vedlejší účastník měl rovněž prokázat, že údajná hudební produkce se vztahovala výhradně k mistrům zvuku, které vedlejší účastník zastupuje. Závěrem stěžovatelka poznamenala, že jelikož vedlejší účastník ani k jednomu svému tvrzení nepředložil důkaz, nemohl mu za takové situace vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ve svém písemném závěrečném návrhu (č. l. 46) stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2277/2007 ze dne 22. 10. 2008, podle něhož ke zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí nedochází samotným umístěním technicky způsobilého přístroje do prostor určených k poskytování určitých služeb, jeho připojením k elektrické síti apod., a sice ve vazbě na rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 7. 12. 2006, SGAE, C-306/05, bod 45, a v něm citovaný bod 27 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Stěžovatelka také opětovně zdůraznila, že s ohledem na charakter jejího podnikání (prodej jízdních kol a náhradních dílů k nim) nemá případné rádiové vysílání, provozované prodavačkou pro vlastní účely, dopad na jednání a chování jejích zákazníků. 9. Vedlejší účastník ve svém "vyjádření k odporu" ze dne 8. 1. 2013 uvedl, že stěžovatelka ve své provozovně "v předmětném období radiopřijímač umístěn skutečně měla, a provozovala tedy rozhlasové vysílání dle § 23 AutZ" (č. l. 27), s tím, že k prokázání pravdivosti svého tvrzení navrhl vyžádání informací od jiných kolektivních správců, a to za účelem zjištění, zda a jaká byla se stěžovatelkou uzavřena licenční smlouva za žalované období. Jinak vedlejší účastník setrval na svém žalobním návrhu. 10. Po proběhnuvším jednání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí provedl stručnou ch