II.ÚS 3083/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3083/14 ze dne 21. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Heské, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 6 Ads 32/2014-37, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (v ústavní stížnosti nesprávně označeného č. j. 6 Ads 32/2014-41), neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, že její podání - žádost o přehodnocení podmínek pro splnění nároku na invalidní důchod ze dne 13. 3. 2012, nesplňovalo v § 82 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), stanovené požadavky na zahájení řízení, pročež nemohlo dojít ze strany České správy sociálního zabezpečení k průtahům v řízení. Stěžovatelka se naopak domnívá, že citované podání bylo zjevně žádostí o přiznání invalidního důchodu, a pokud Česká správa sociálního zabezpečení následně sdělila stěžovatelce, že není možné v její věci rozhodnout, neboť dne 3. 8. 2012 byla zapůjčena dokumentace stěžovatelky Krajskému soudu v Plzni, považuje takový postup stěžovatelka za neodůvodněné průtahy v řízení, proti kterým se bránila správní žalobou. Správní soudy se však z výše uvedených důvodů námitkami stěžovatelky ve věci tvrzených průtahů v řízení odmítly zabývat, což považuje stěžovatelka za projev přepjatého formalizmu. 3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 29/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 32/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 5 A 29/2013-42, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany před nečinností České správy sociálního zabezpečení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Podle § 82 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. žádosti o přiznání dávky důchodového pojištění sepisuje s občany okresní správa sociálního zabezpečení příslušná podle § 7 písm. b) na předepsaných tiskopisech. Ve smyslu § 123e odst. 2 téhož zákona platného v době podání žádosti stěžovatelky o důchod platilo, že je-li podle tohoto zákona pro podání nebo jiný úkon předepsán tiskopis, lze podání nebo jiný úkon učinit pouze - v elektronické podobě do určené elektronické podatelny orgánu sociálního zabezpečení nebo do určené datové schránky orgánu sociálního zabezpečení, jde-li o tiskopisy určené příslušným orgánem sociálního zabezpečení; podání nebo jiný úkon lze v elektronické podobě učinit pouze ve formě datové zprávy, a to ve formátu, struktuře a tvaru určeném příslušným orgánem sociálního zabezpečení. Nesplňuje-li podání nebo jiný úkon tyto podmínky, nepřihlíží se k němu; orgán sociálního zabezpečení je povinen upozornit toho, kdo učinil podání nebo jiný úkon v elektronické podobě, které nesplňuje tyto podmínky, na tuto skutečnost a na to, že se k tomuto podání nebo jinému úkonu nepřihlíží, nebo - písemně na předepsaném tiskopisu nebo na produktu výpočetní techniky, který je co do údajů, formy a formátu shodný s předepsaným tiskopisem, je-li fyzickou nebo právnickou osobou stvrzeno vytvoření tohoto produktu. 7. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatelka nepodala žádost o důchod tak, jak předpokládá § 82 zákona č. 582/1991 Sb., a řízení tak nebylo zahájeno, o čemž byla stěžovatelka Českou správou sociálního zabezpečení přípisem ze dne 12. 4. 2012 poučena. Stěžovatelka však tuto informaci nereflektovala, a podala "výzvu k odstranění nečinnosti správního orgánu prvé instance" a následně žalobu proti nečinnosti České správy sociálního zabezpečení. Městský soud v Praze tudíž dovodil, že správní řízení nebylo zahájeno a Česká správa sociálního zabezpečení tak nemohla být ve věci stěžovatelky nečinná. S těmito závěry se ztotožnil taktéž Nejvyšší správní soud, který doplnil, že je nutno přikládat zásadní význam tomu, že v § 123e odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. se jak pro účely písm. a), tak pro účely písm. b) praví, že podání nebo jiný úkon lze učinit "pouze" předepsanou formou. Význam tohoto sdělení nespočívá toliko v jeho prostém jazykovém významu, a sice že množina způsobů, jimiž je možno učinit podání nebo jiný úkon, je omezena "jen" ("pouze") na ty způsoby, které jsou zahrnuty v taxativním výčtu obsaženém v odst. 2 pod výše uvedenými písmeny. Slovo "pouze" v daném případě s ohledem na zvláštní povahu a předmět úpravy zákona č. 582/1991 Sb. zakotvuje speciální právní následek v podobě neúčinnosti všech podání podle § 123e odst. 2 zmíněného zákona, jež nebyla učiněna v tomto odstavci předvídanými formami. ... Lze tedy ve shodě s názorem vyjádřeným ve shora již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 Ans 7/2013-21, říci, že je-li podle zákona č. 582/1991 Sb. nebo ve věcech pojistného podle zvláštního zákona pro podání nebo jiný úkon předepsán tiskopis, pak podání "nemá kvalifikovanou formu", není-li podáno formou předvídanou v § 123e odst. 2 písm. a) nebo písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., a tedy takový úkon nemá účinky zahájení řízení. 8. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 82 zákona č. 582/1991 Sb. byly provedeny správními orgány i soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Pokud stěžovatelka namítá, že měla být poučena ze strany České správy s